Představte si, že vám je nabídnuta práce, příležitost, o které se vám může jen zdát.
Tohle se přihodilo Melanie Hollandové - maloměšťačce z Colorada.
Přijme ji?
Bude schopná stát si za svým, když přijde na věc?
A co se teprve stane, až objeví svět...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
„Nechcete to vysvětlit?"
Cokoliv, a všechno, co jsem mohla říct, mi uvízlo v krku. Sotva jsem se mohla hýbat, mluvit nebo utvořit myšlenku, když byl blízko mě.
S každou další přibývající sekundou, co jsem byla potichu, zůstával záměr naší cesty sem záhadou a jeho trpělivost se krátila. Nesnažil se to ani skrýt.
Měla bych to prostě vyklopit.
„Potřebovaly jsme se někde schovat."
„A co s tím mám společnýho já?" Na chvíli se odmlčel, trpělivě čekal na odpověď.
Z rozpaků se mi rozlilo horko do tváří. Nechápu, že jsem věřila, že tohle bude fungovat.
„Odejděte, teď."
„Potřebujeme vaši pomoc," nevzdávala to Isela.
„Dal jsem snad někdy najevo, že jsem tady abych vás ochránil? Nejsem si jistý, ale nemyslím si, že by Natasha byla spokojená s tím, že její podřízení obtěžují hosta, který si pronajímá nejdražší pokoj."
I když měl pravdu — dokonce několik pravd — nemohla jsem si pomoct, ale byla jsem na něj naštvaná.
„To by bylo blbý, kdybych tu pracovala. Ale já už tu nepracuju. Dneska jsem měla pěkně náročný den, to poslední, co teď potřebuju, je nějaký bohatý děvkař, utrácející peníze maminky a tatínka, aby si mohl dovolit tenhle pokoj, chovající se, jako že je lepší než já."
Koutek úst se mu zvedl, na chviličku byl vidět spokojený úsměv. Stejně rychle jako se objevil, zmizel. Nejspíš ho moje frustrace pobavila.
„Tohle byl hloupej nápad. Pojď, Sel."
„V žádným případě. Žádáme vás o pomoc a jestli nám ji nehodláte nabídnout, pak bude naše krev na vašich rukách."
