Představte si, že vám je nabídnuta práce, příležitost, o které se vám může jen zdát.
Tohle se přihodilo Melanie Hollandové - maloměšťačce z Colorada.
Přijme ji?
Bude schopná stát si za svým, když přijde na věc?
A co se teprve stane, až objeví svět...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
„Pojďte se mnou. Hned!" Nato se zvedl a odešel pryč od svého boxu. Ani se neohlídl, jestli ho následuji.
„Jsite blbá, nebo to jen předstíráte? Nemáš nejmenší tušení, kdo ten chlap byl." Hlas zvýšil jen natolik, aby dodal důraz jeho slovům.
„Evidentně blbá nejsem, když jste mi nabídl práci, abych dělala něco, na co sám nestačíte."
„Nechápejte mě špatně, akademicky jste velice chytrá, ale očividně se neumíte řídit jasnými instrukcemi. A musíte být pitomá, když mě nenecháte na pokoji, i přesto, že jsem to několikrát říkal."
„Jděte někam!"
„A tanec? Jak dospělé. Opravdu se nijak nelišíte od těch holek, co se na mě lepí na každým kroku."
„Fíha, já jsem si myslela, jakej mezi náma není rozdíl."
Pořád jsem v sobě měla nejmíň dvě promile, které mi znemožňovaly užití filtru na slova. Tak jsem řekla, co jsem na jazyku měla.
„Rozdíl mezi náma je, že ony chtějí vás. Ale vy chcete mě."
„Cože?"
„Možná jsem připravená mluvit o té vašínabídce."
„A?"
„A... při—při—" Najednou se mi slova zasekla v krku. „Bože, asi budu zvracet."
Při běhu na záchod jsem myslela jen na jedno: Takhle to dopadnout nemělo.
Byla jsem celkem zaneprázdněná, takže jsem netušila, že mezitím k němu přistoupila Isela.
„Ch–chtěla to př–přijmout, jen tak mimochodem."
„Skvělé. Vyřiďte jí, že zítra ráno odjíždíme. A už mě kurva nechte být."
»—«—»—«
Nevadské slunce mi zasvítilo do očí, a tím mě probudilo. Nedokážu posoudit, co bylo víc bolestivé: ranní slunce svítící mi hned po probuzení do očí, nebo bolest tříštící každičkou část hlavy.
„Už nikdy nebudu pít."
Sahara u mě v puse mě donutila zvednout se z postele a jít do kuchyně. V obýváku jsem málem zakopla o Iselu spící na zemi. Tam jsem taky našla poházené oblečení. Nejen její. Její jednorázovka spala na gauči.
„Můj bože. Iselo?"
„No?" odpověděla mi rozespale a pomalu se zvedla z tvrdé podlahy.
„Kdo je —" A ukázala jsem na sedačku se spícím mužem. „Není to Ramon? Náš Uber?"
