Představte si, že vám je nabídnuta práce, příležitost, o které se vám může jen zdát.
Tohle se přihodilo Melanie Hollandové - maloměšťačce z Colorada.
Přijme ji?
Bude schopná stát si za svým, když přijde na věc?
A co se teprve stane, až objeví svět...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Svalil se na mě v plné rychlosti. Celá jeho váha, která se skládala převážně ze svalů, mě zavalila. Spolu jsme padli na měkkou matraci mé postele, která spolu se mnou změkčila jeho pád.
V téhle situaci jsem si nás úplně nepředstavovala... Aspoň ne tak brzo.
Proboha! Isela na mě podepsala.
Pohled se mi znova zastavil na jeho dokonalé tváři, nacházející se tak dva centimetry od té mojí. Dech se mi zatajil nad jeho teplým, mátovým dechem, který jsem kvůli naší těsné blízkosti ucítila na tváři. Kdybych ho neznala, řekla bych, že jeho dech je o něco mělčí než obvykle.
Otevřela jsem pusu abych řekla cokoliv, ale momentálně jsem nemohla na nic přijít.
Kudrlinka jeho vlasů se mu uvolnila z účesu a pohladila mě po tváři.
Zírala jsem na flíčky barev lemující jeho mírně rozšířené zorničky.
Chtěla jsem se ním kochat víc, ale on náš oční kontakt přerušil a sklopil pohled. Zadíval se na mé rty. Tep se mi zrychlil. Zoufale jsem se snažila snížit napětí mezi námi. Pak se mi konečně podařilo najít správná slova a přerušila jsem ticho.
„Tohle je, ehm, docela pohodlná postel."
Jeho oči si zase našly ty moje, ale tentokrát v nich nebylo vidět naštvání nebo překvapení.
Teď byly plné chtíče.
Nadzvedl se na loktech a ruce mu spočinuly nad mými rameny.
„No," napjal svaly, čímž mi na ně umožnil ještě lepší výhled. Zvedl se ze mě a já se mohla konečně nadechnout. Oprášil se — nejspíš se ze sebe snažil setřást trapnost celé téhle situace.
„Pokliď si tady a za pětminut budeš u mě v kanceláři." S tím odešel a zanechal mě s mizejícím zvukem jeho vzdalujících se kroků a pocitem zakázané tužby.
Takhle bych se rozhodně cítit neměla.
Seber se a pojď!
Sešla jsem schody a snažila jsem se najít Atticusovu kancelář. Když jsem ji našla, dveře byly dokořán, a tak jsem se ani neobtěžovala klepat. Pan Myles seděl v židli za velkým — nejspíš mahagonovým — stolem, otočený zády ke mně a něco hledal.
„Melanie Lilac." Dělala jsem co jsem mohla, abych se vyrovnala, když moje jméno vyslovil takovým způsobem. Nadechla jsem se a počkala až se na mě otočí.
„Dobrý den, pane Mylesi."
„Nemusíš mi tak říkat, když kolem nás nebudou mí zaměstnanci," otočil se na mě, „potřebuju si udržet jistou nadřazenost, víš?"
„Eum, tak jak bych ti měla říkat?"
„Atticus." Nevypadá nějak vyvedený z míry kvůli tomu co se stalo nahoře.
