Představte si, že vám je nabídnuta práce, příležitost, o které se vám může jen zdát.
Tohle se přihodilo Melanie Hollandové - maloměšťačce z Colorada.
Přijme ji?
Bude schopná stát si za svým, když přijde na věc?
A co se teprve stane, až objeví svět...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Musela jsem zjistit, kdo to je. A tak jsem se ještě víc přiblížila ke škvíře u dveří.
Spatřila jsem ji v celé její kráse. Doslova.
Pokožka barvy karamelu kontrastovala s jejími černými vlasy, které jí spadaly přes ramena v dokonalých vlnkách. Její značkové šaty ji těsně obepínaly a dotvářely tak perfektní křivky.
Ale já, jakožto žena sama, jsem dokázala rozpoznat, že veškeré křivky na ní byly falešné. Na tak hubeném těle by bez chirurgického zákroku nebylo ani možné rozpoznat jestli stojí zezadu nebo zepředu (hlavu do toho nepleťte!).
Přišla jsem moc blízko. Už jsem nebyla schovaná za dveřmi, ale bylo na mě z kanceláře celkem dobře vidět.
Nejprve jsem na sobě ucítila oči pana Mylese. Její ihned následovaly, když si všimla, že jeho veškerá pozornost není namířena právě na ni. Zpražila mě nevraživým pohledem a nesouhlasně našklebila pusu. Ale ani ne o vteřinu později se usmívala jako svatá. Samozřejmě falešně.
„Ta nová účetní," pronesla.
Já jsem mezitím vešla do místnosti a moje předešlá odvaha ta tam. Možná to bylo kvůli obálce, o jejímž obsahu jsem si nepřála diskutovat před někým cizím. Možná to bylo tím, že cizí osobou v místnosti nebyla ona, ale já. Možná jsem o tom jen moc přemýšlela.
„Valentino, toto je Melanie Lilac," představil mě pan Myles.
„Kouzelná účetní," namířila svou odpověď spíš na Atticuse, „pěkné boty, účetní." Z jejích rtů znělo moje zaměstnání spíš jako urážka.
„Skoro jsi mě přinutila věřit, že máš styl. Ale pak jsem si všimla i zbytku..." zasmála se na svou poznámkou.
Ať tomu chce věřit, nebo ne, já s ním mám opravdový byznys.
„Takže, Melanie, co to vlastně chceš?" Atticus jí měl zřejmě taky plné zuby, protože protočil oči spolu se mnou.
„Jenom slovíčko se svým šéfem, dík."
„Cokoliv, co mu chceš říct, můžeš říct i mně. Jsme si velmi — blízcí."
„Valentino, dej nám chvilku."
Nad tím nevypadala moc nadšeně, protože další větu řekla o dost naštvaněji.
„Co je tvoje, je prakticky i moje. Myslím si, že bych měla zůstat."
„Nenech se zmást: moje věc je jenom moje věc. Počkej venku."
Naštěstí ho nechtěla dál pokoušet, tak se nasupeně vydala ven ze dveří. Samozřejmě do mě nezapomněla strčit ramenem a zabouchnou za sebou dveře.
Pan Myles se na druhou stranu zvedl z kožené židle, obešel stůl a stoupl si přede mě.
