Fight Me

6

Lidi, který nesnášim, tak potkám jenom jednou v životě? Tak to určitě ne. 

Noc, moje oblíbená část dne. Počkal jsem než Mason začal pravidelně dýchat a přestal se hodně vrťet. Pomalu jsem odkryl peřinu. Na zemi byli parkety což neni úplně ideální podlaha. Nejdřív musí ven levá, pak až pomalu pravá jinak by to zapraskalo. Velký krok na třetí parket od nohy palandy. Když byl člověk dost rychlý na 2 parketu úhlopříčkou vlevo a na tom vedle něho neudělal žádný zvuk. Posledni byl vpravo před dveřmi. Šnečím tempem stlačit kliku úplně dolu, malé klik. Na chodbě už byl naštěstí koberec, a nikdo tam tudy v noční hodiny nechodil.

45 kroků. Druhá zatáčka v pravo a ostře vlevo vedla k oknu. Vždy jsem ho nechával otevřené, zůstával tam kolík. Ten vytáhnout, okno vytáhnout nahoru, otevřít, po židli nahoru, kolík zašoupnout zpátky. A už jsem cítil chladný noční vánek v obličeji. Cítil jsem se volný. Nikdo mi nemohl nic udělat. Rovnou jsem se přeměnil protože byla mnohem větší pravděpodobnost, že kdyby mě někdo viděl (což se ale z pravidla nestávalo) tak by mě nepoznal. A teď tryskem k východním hranicím. Adél už seděla na kameni přeměněná. "Jdeš pozdě." "Masonovi trvalo dlouho usnout." A už se do mě pustila.

xxx

Končili jsme chvíli před svítáním. Chvíli jsme se rozdýchávali. "Zítra, Adél." "Zítra, Logane." A s tím doběhla k sobě a já domu. Otřepat se od sněhu, otevřít okno, seskočit dolů, vrátit kolík, dojít k nám do pokoje. Ale jakmile jsem otevřel pokoj dostal jsem šok. Svítilo se. Ať už tam byl kdokoli, věděl, že já tam nebyl.

Byl to jen Mason. Naštěstí "Kdes byl? Jsou 4 ráno." Byl naštvanej. "Já? Jenom na záchodě." "Ze záchoda máš modrý oko a jsi tam 1,5 hodiny?" Sakra. Teď mi už nic jinýho nezbývá než mu říct pravdu."Fajn, byl jsem za Adel." Teď byl stejně v šoku jako já před chvílí. "Logane, víš, že ti to tvůj otec zakázal. A mě vyhrožoval, že mě zabije, když mu to nenahlásim." To nemyslí vážně. To už vyhrožuje i Masonovi?

"Masone, jsem tvůj kamarád snad bys mě nezradil." "Neudělám to. Ale jenom abys věděl, nelíbí se mi to, ani trochu." Přísně se na mě podíval. Normálně bych začal hádku, ale teď jsem na ní zrovna neměl chuť. "Co tě na tom vůbec tak baví?" Mason byl vždy spíše diplomatický typ, nikdy nechápal zábavu boje. "Netušim"

A ikdyž z toho Mason nebyl ze začátku nadšen, hned další den mi začal pomáhat. Kryl mě. Občas jsme předstírali, že jsem nemocnej abych se mohl vyspat. Jindy mi udělal nějaký úkol do školy. Myslím, že přesně v tom období jsme se nejvíc sblížili. Pomáhal mi v páchání věcí co se nesmí. Žil jsem jako v extázi. Bylo to perfektní.