Fight Me

15

Bylo to nesmyslné? Ano. Stejně už jsem jí označil. Stejně už jsme spolu bydleli 20 let. A stejně už spolu máme 2 děti. Stejně se vůbec nic nezmění. Chci to stejně udelat? Ano.

"Logane to je neuvěřitelný, mluvit před 600 lidma ti nevadí ale je pro tebe problém se zeptat Adél na jednu jednoduchou otázku." Mason si ze mě dělal srandu. "No ale co když řekne ne?" "Je s tebou 20 let, je tvoje družka, to něco znamená." "A co když." "Nic co když, protáhneš to a basta." A s tím jsme zahli za roh a vešli do hlavní místnosti. "No tak kluci kde jste s tím pitím už to jsou jen 3 minuty." "Navrhuju abychom se šli podívat na ohňostroj." "Dobrý nápad Taylere." Chytil se toho Mason. Ostatní se zvedli. Přičemž jsem odchytl Adél. "Pojď semnou. Těm chybět nebudem. Skupinka prcku o něčem debatuje a Mason se přidává." Postupně jsme se od nich oddělili a šli kolem staré knihovny. Stačilo zatáhnout za jednu knihu a otevřelo se tajné schodiště. "Logane kam mě to táhneš?" "Psst." Na konci byly dveře na střechu. "To je nádhera." Svíraje sametovou krabičku, koukáme s Adél na oblohu. Úplně září, zorničky rozšířené stejně jako její úsměv. Je tak zaujatá ohňostroji že ani nepostřehne jak pouštím její ruku, pokleknu za ni a otevírám malou krabičku. "Logane?" Stále neodtrhává oči, "Logane?" až jí to nedá a otočí se. Jednou rukou si zakryje ústa. "Adél Danielová, Vezmeš si mě?" Klekla si ke mně a neschopná slova zakývala. "To je ano?" "Ano!" Spadl mi kámen ze srdce. "Jo?" "Jo" Políbil jsem jí. Otec nesnášel všechny lidské tradice. Kdyby ještě žil nenechal by mě to udělat, ale teď už na tom nezáleželo. V dnešních dobách jsem si na něj vzpomněl jen občas. Ale dost o něm. A víc o nás.

xxx

Stál jsem pod květinovým obloukem. Měli jsme malou svadbu. Úzká rodina a přátelé. Ne, že bychom velkou mít nemohli, shodli jsme se na tom, že malá bude lepší. Mason mi byl za svědka, Adélina sestra jí. Jako první jsem zahlídl Ely. Rozhazovala lístky bílých růží. Poskakovala sem a tam. Evidentně si to užívala.

A pak jsem jí uviděl. Čas zpomalil o polovinu. Zapoměl jsem jak se dýchá. Jako ostatně vždy když jsem jí viděl. Moje srdce vynechalo úder. Moje plíce mě šimrali zevnitř. Byla překrásná, nádherná na to ani slova nestačí. Ten pocit když vidíte lásku svého života je nepopsatelný. Je to pokaždé stejné poprvé, každé ráno i teď.

Matka měla pravdu. Tyhle lidi potkáte jenom jednou za život.

Měla bílé jednoduché, elegantní šaty až k zemi. V ruce 5 rudých růží. Horní polovinu vlasů spletenou. Úsměv na rtech.

Adél začínala. "Slibuji ti věrnost v časech dobrých i zlých, ve zdraví i nemoci, v hojnosti i nedostatku. Chci tě milovat a ctít po celý svůj život, dokud nás smrt nerozdělí." "Slibuji ti věrnost v časech dobrých i zlých, ve zdraví i nemoci, v hojnosti i nedostatku. Chci tě milovat a ctít po celý svůj život, dokud nás smrt nerozdělí." "Nyní můžete políbit nevěstu." A tak jsem taky udělal. Ozvalo se tleskání a pískání. Slyšel jsem to ale až někde v dáli. To jediné podstatné byla, je a vždy bude jen Adél. Zbytek byl jen dekorace. 

---
Tak jsem za dnešek zvládla i 3.👸🏻 Jinak bude ještě epilog a pak to pro tuhle knihu bude vše.