Fight Me

13

"Záleží mi na tobě víc než na mém životě přestože to tak nevypadá. Došlo mi, že nevim co bych bez tebe dělal. Já . . . miluju tě tak moc až mě to . . . děsí."

Věci se změnili. Nebo řekněme vztahy? Snažil jsem se dělat kompromisy, ikdyž mi to občas moc nešlo. Netvrdím, že jsme se nehádali vůbec, ale stejně byl pokrok z každého dne v týdnu na 3x týdne. Zavedli jsme společné nedělní snídaně v posteli a přestože se to zdá jako totálně jednoduchá věc, udělalo to velký rozdíl v našem vztahu s Adél. Šlo o tyhle malé chvilky vzbouzení se spolu, společné večeře, společné procházky, společné čtení, lovení, sledování hvězd, i jen držení za ruku, většinou jsme ani nemluvili, jen prožívali toho druhého společnost, které mě toho naučili o společném soužití nejvíc. 

Pro změnu jsem měl takový divný pocit. Moje instinkty mi říkali, že je něco špatně. Nedalo mi to, kontrolně jsem nakoukl k Masonovi. "Potřebuješ něco?" "Ne. Jenom mám takovej nějakej pocit, že je něco špatně." Pak jsem šel k Adél.

Psala na počítači, přičemž mlátila do klávesnice jako doktor. Obočí soustředěně sepnuté, ze spony se jí uvolnil pramínek vlasů. "To tam budeš jen tak blbě stát?" "Ne." Stoupl jsem si za ní, zaklonil jí hlavu a políbil jí. "Jdeš si pro dodatek rána?" Křenili jsme se. Sex momentálně nebylo to co mě zajímalo. "Nad čím pracuješ?" "Píšu email matce. Furt jsi mi neodpověděl." "Moje instinkty mi říkají, že je něco špatně, jako by mi něco podstatného unikalo. Netýká se to smečky spíš mého okruhu. Tak koukám jestli jsi v pořádku."

Její pohled zvážněl. Zvedla se a šla do poličky se šuplíkama. "Na tohle si budeš chtít sednout." "Adél děsíš mě." "Ještě jsem ti to nechtěla řikat ale vypadá, že to tvůj vnitřní vlk stejně vycítil." Panika. Začal jsem se stresovat. Co se děje? Všechny možné nejhorší scénáře kolovali mojí hlavou. Otevřela nejvyšší šuplík vyndala z něj cosi oválného, to cosi pak dala na stůl. Pozorně jsem jí sledoval. Byla ve stresu. Zkřížila si ruce před hrudníkem. Pravý palec měla položený na rtech. Kousání nehtů byl její zlozvyk. "Prosím, podívej se." Tak jsem i udělal.

Na stole ležel těhotenský test. Byl pozitivní. Ze srdce mi spadl kámen. Jenom tak jsem tam seděl a koukal. Přišlo mi to jako hodiny. Holy. "To znamená, že mi dva?" Nemohl jsem tomu stále uvěřit. "Jo." Usmál jsem se, slzy jsem měl na krajíčku. "Já budu ... táta." Adél vedle mě popotáhla. "Pojď sem." Natáhl jsem k ní ruce. Sedla si mi na klín a já ji objal, opírala si svoje čelo o to moje. Oba jsme uronili pár slz. Slz štěstí. "Jak dlouho už to víš?" "2 měsíce." "2 měsíce a to mi to ani neřekneš, no tohle?" Smála se.

---
Budu se snažit dneska ještě vydat jednu kapitolu.