Zákony divočiny - Tesák

3. Pod ochrannou tlapou

Ustavičně běžíme. Půda pod tlapkami se mění na hrubou hlínu. Za sebou slyšíme čím dál víc hlasů rozzuřených nepřátel. Vytí se stále přibližuje. Letmým pohledem zkontroluji Bleska. Už mě trochu předběhl. Jeho pohled stále ovládá neprostupná maska, ale přesto v těch žlutých očích svého přítele rozeznávám kapku neklidu. Opět se kouknu před sebe a jen tak tak se stihnu vyhnout stromu. Sotva zacelená rána na rameni se mi znovu otevírá a já za sebou zanechávám krvavou stopu. Už mezi vytím rozpoznávám i vrčení a dusot tlap početné skupiny vlků. Nezvládneme to! Blesk začíná ještě víc zrychlovat a já si uvědomím, že mě tu nechá. Pomoc! Blesku! Ztrácí se mi z dohledu. Přestávám cítit přední tlapku. „Blesku!" zavyju naposledy, než se svalím do hrubé hlíny a ztrácím vědomí...

S trhnutím se probudím a okamžitě vyskočím na všechny čtyři připraven odrážet útoky. Vyjde ze mě zavrčení, kterému se sám podivím. Je výhružné, ale zároveň tak slabé a tiché. Podívám se na svou zraněnou tlapku. Nerozumím tomu. Po ráně ani stopy! Jsem vlče. Rozhlédnu se kolem sebe. Jsem ve svém táboře. Kus ode mě je má smečka. Stojí kolem něčeho v kruhu a něco si mezi sebou neklidně říkají. Přijdu blíž a tu rozeznávám slova...: „Co se mu stalo?" „Kde mají tábor?" „Zachraňovali jsme ho zbytečně. Je mrtvý." „Potřebuje pomoc!" „Alfo!" o kom mluví? „Co se děje?" zavolám na ně slabým hláskem. Nikdo nereaguje. „Haló!" nic. Přijdu ještě blíž. „Hrome!" zavolám na velkého vlka před sebou. Jako kdyby mě neslyšel. Zřejmě jsem neviditelný. Už mě to ani nepřekvapuje. Proderu se hloučkem do středu kruhu svých napjatých přátel. Nikdo si mě nevšímá. Pohlédnu na toho, koho všichni tak napjatě pozorují. To, co náhle spatřím mě vyděsí... Všichni. Všichni, kteří tu jsou. Všichni, kteří toho vlka pozorují. O kom si povídají. Všichni se dívají na mě! Ale na mě jako vlče nikoli. Pozorují velkého mladého vlka s rozšklebenou ránou na rameni a tlapce, v bezvědomí. Na vlka, kterého ještě před chvilkou zachraňovali před rozzuřenými nepřáteli... To Blesk naši smečku přivolal, aby mě zachránila! A zdá se, že přišli pozdě. Myslí si to. Většina, která přestala věřit ve vlčí vytrvalost. A přece jen se pletou, jelikož já se konečně probouzím k životu...

Doléhají ke mně hlasy. Neklidné a starostlivé. Ještě pořád spím, ale už vnímám zvuky. Zaznamenám šumění lesa a ptačí zpěv.

Pomalu otevírám oči. Rozhlédnu se kolem sebe. Ležím v doupěti. V bezpečí. Se svou smečkou. Chvíli mžourám kolem sebe. Dlouze zívnu. Víčka mi opět těžknou, až se zavřou úplně a má hlava klesne na přední tlapky.

Tesák běžel před smrtí,
jeho smečka ho však zachrání.
V bezpečí teď spočinul,
na část tlapky ochrnul.

Pomalu se vracím k vědomí. Začínám vnímat realitu. Otevřu oči. Zvednu opatrně hlavu. Okolní svět zachvátila noc. Měsíc se schovává za šedivými cáry mraků. Pohlédnu vedle sebe. Vedle mě leží Blesk. Má položenou hlavu na tlapkách, ale bdí. Podívá se na mě, usměje se a začne mi olizovat zaschlou krev na mém rameni. Olíznu mu vděčně natržené ucho. Zvedne hlavu a podívá se mi hluboko do očí, jako to dokáže jedině vlk. Uplynula dlouhá chvíle. Asi tak dlouhá, jako jsem spal. Dívá se mi zpříma do očí. Pořád neuhýbá pohledem. Jsem ale příliš slabý. Po chvíli mi hlava opět klesne na přední tlapky. Svět přestávám vnímat a brzy se propadnu do klidného spánku doprovázeném příjemným drhnutím jazyka.

Zdá se mi o radosti. Štěstí. Pokoji. Dovádím se svými sourozenci v našem táboře jako malá vlčata. Rána na tlapce a rameni se už krásně hojí, ale na část tlapky se nemůžu postavit. Ještě pořád nemůžu chodit na lov. Lovecká výprava se vrací. Rozzáří se mi oči. Nejsou srnu a koloucha! Bude hostina! Všichni lovce vítají a radují se. I já mám velkou radost. Dokulhám k nim a hravě štípnu Bleska do ocasu, aby si mě všiml. Otočí se a svalí mě na zem. Začíná rvačka. Blesk mě trochu šetří, ale stejně se nemohu vymanit z jeho hravého sevření a nakonec si vyčerpaně lehnu s vypláznutým jazykem, že se vzdávám. Blesk je o něco větší, ale dřív jsem byl přece jen silnější já. Teď mi ale ve vítězství stojí ochrnutá tlapka. Hravě mi olízne ucho. Jsem šťastný. Připadám si jako malé vlče. Lehnu si do stínu a oddechuji. Rozhlížím se kolem sebe. Vidím své přátele. Rodinu. Radost a pokoj. Blaženě zavřu oči a užívám si svůj sen, dokud neprocitnu do reality...