Zákony divočiny - Tesák

4. Lov

Probouzím se. Pomalu otevírám oči a rozhlížím se po dalších mých menších sourozencích po mém boku. Začne mi kručet v břiše a já se mlsně olíznu. Mám hlad. Pokouším se vstát, aniž bych někoho vzbudil. Povedlo se mi to! Rána na tlapce se mi krásně zahojila, takže už můžu chodit na lov! S ochrnutou tlapkou jsem se naučil chodit a postupně i žít. Vyjdu z doupěte, rozhlížím se kolem sebe a opatrně větřím.
Ještě je šero, ale přesto v něm rozeznám obrysy doupat ostatních vlků naší smečky. Pokračuji dál po táboře se všemi smysly v pozoru, když v tom slyším tlumený dusot tlap za mnou, odraz a pak cítím, jak mě něčí tlapy tisknou k zemi. Vím, komu patří. ,,Pírko!'' zavrčím a vlče bez větší námahy setřesu. ,,Tesáku, kam to jdeš?'' zašeptá a upírá na mne svůj tázavý pohled. Ohlédnu se přes rameno do černého lesa. Chuť lovit mě přešla. Olíznu mu přátelsky ucho. ,,Nikam. Už ne.'' odpovím.
Oba si lehneme do trávy, položíme si hlavu na tlapky a pozorujeme vlčí hvězdu. Září na obloze a vrhá své bělavé světlo na tábor, který nazýváme svým domovem.

,,Tesáku! Tesáku, vzbuď se! Musíme na lov!'' s trhnutím se probudím. Pírko a Vánek na mě nadšeně štěkají. V mžiku jsem na nohou. Lov mám ze všeho nejraději!
Okamžitě ze mě padá únava. Běžíme s čenichy těsně nad zemí. A pak mě to udeří do čumáku jako blesk. Stopa! Nebo to je omyl? Ne, je to ono! Laň! Skolíme ji. My to zvládneme! Jediným štěknutím upozorním ostatní. Běžíme tím směrem. Pach sílí. Už ji vidím! Pase se na palouku. Ještě kousek. Najednou se odněkud ozývá radostné známé poštěkávání.
Rozléhá se ze všech stran do mých uší: ,,Tesáku! Tesáku, vzbuď se!...'' Nevím, odkud přichází. Rozhlížím se zmateně kolem sebe na běžící skupinu vlků. Nerozumím tomu. Skupina pořád běží za svým cílem a vypadá, že pronikavé štěkání neslyší. Jenže se najednou vše začíná rozplývat...! Nadšené poštěkávání nepřestává a sílí. ,,Co se to děje?'' štěkám polekaně...

Prudce otevřu oči. Pírko kolem mě nadšeně skáče. Byl to jen sen. V mžiku jsem na nohou. ,,Tesáku! Musíme na lov!'' Srdce se mi rozbušilo. Musíme nakrmit celou smečku. Připojuji se k lovecké skupině. Postupně se připojují další lovci a když dorazí i poslední, vyrážíme!

Začínám se rozhlížet kolem sebe. Všechno, co tu vidím, jako bych už viděl ve snu. Mám nastražené všechny smysly. Zuřivě ochutnávám pach. A potom mne stejně rychle jako ve snu udeří do nosu vůně laně. Jediným štěknutím upozorním ostatní.
Běžíme tím směrem. Pach sílí. Není nic a nikdo, kdo by mě už vyrušil! S vyplazeným jazykem letím za stopou.
Už ji vidím! Poklidně se pase na palouku. Jsem znaven, přesto pokračuji.
Zpomalujeme a běh přejde do plížení. Mám napjatý každičký chlup a zuby mi cvakají, jak se těším. Pomalu laň obklíčíme. Ještě chvilku... Jsem tak napjatý, že si nevšimnu suché větvičky, která se pod mou vahou zlomí. Laň prudce zvedá hlavu, ale to už se vzduch naplňuje pachem krve a vrčením. Všechno se seběhlo tak rychle, že jsem si toho ani nevšiml. Za chvilku laň bezvládně leží na zemi. Vyskočím radostně do vzduchu. Dnes nasytíme celou smečku!