Zákony divočiny - Tesák

7. Obklopován láskou

Zavrzaly dveře. Temnotu končící noci protne jasné světlo stejně velké jako má naděje, že tahle klec nebude poslední, co uvidím, než zemřu hlady. I přes všechnu nenávist, kterou chovám až doteď k člověku, zabuším ocasem do země. Do nemilosrdného chladu vejde ten člověk, kterého jsem viděl, jak držel v tlapkách to podivné vlče. Můj věrný šestý smysl mi však říká, že to není muž, ale žena. Její bílé jemné prsty svírají velkou misku, ze které doslova leze ta krásná vůně jídla. Za neustálého naražení na mříže kňučím a snažím se nepředstavovat hrozbu. Vypláznu jazyk a nepřestávám ženu volat k sobě. Promlouvá ke mě. Ó, ten hlas! Jak jasné světlo, které mi svítí a zahání tu temnotu kolem mne. Pochytím pár slov...: „Hodný... Ztratil ses?... Smečka?... Neboj... Bezpečí..." ať ta slova znamenají cokoliv, každé z nich mi rozproudí krev o něco rychleji a já zapomínám na všechno, co mě kdy má smečka naučila. Zapomínám na příhodu s Lilií. Na sen. Nechávám se unášet tím sametovým hlasem a prostrkuji čumák skrz škvíry svého vězení. Položí misku vedle klece. Stále mi oči visí jen na jídle. Začíná mě drbat za ušima. Pohlédnu na ni a v tu ránu si ji zamiluji. Usměje se a prostrčí skrz mříže i druhou sněhově bílou tlapku.

Hladí mě po mohutné hlavě a nepřestává na mě mluvit. Zapomínám na jídlo. Na smečku. Květinu. V hlavě si neustále ukládám její pach. Náhle udělá něco, co mě dočista zarazí. Uslyším nepatrné cinknutí kovu o kov a dvířka se pomalu otevírají... Žena poodejde o kousek dál, ale to už si razím cestu k misce...

...

Hladí mě jemně po bujné srsti na krku. Hlavu mám položenou na jejích nohou. Už se mě vůbec nebojí. Stejně jako já jí. Nepředává mne drbat za ušima a já jí vděčně olizuji její bílé tlapky. Bílou smrdící věc mi už sundala. Přetočím se na záda a ukážu své plné břicho. Usměje se a lehne si vedle mě. Od té chvíle, co na mne začala mluvit, ze mě spadl veškerý strach a zamiloval jsem si ji. Olíznu její voňavou tvář. Zasměje se. Sedne si a začne mě drbat na břiše. Blaženě zavírám oči. Náhle přestane. Otevírám oči a překulím se na záda. Její průzračné studánky se na mě smějí a šimrá mě svými zlatými vlasy spletenými do copu. Zvedne hlavu a chvilku se nic neděje. Najednou se opět její malé drápky prohrabují mým kožichem na krku. Zvedám hlavu a olíznu jí nos. Pak se jí dívám přímo do těch krásných studánek svýma tmavýma očima.

Nebezpečí jí hrozilo,
když pustila ho z vězení.
Jenže ona ho nasytila
a on se jí teď odmění.

Odchází. Smutně kňučím, když se dívám, jak ode mne odchází. Tentokrát mě ale nevrátila do klece. Ta zůstává v rohu zahrady a já se můžu po trávníku proběhnout. Už nevrčím, když přichází s jídlem. Ani, když nese to podivné vlče. To mi dokonce dovoluje se k němu přiblížit. Zjišťuji, že je jí to vlče velmi blízké a má ho ráda stejně jako mne. Možná i víc. Navštěvuje mě častěji a častěji si se mnou hraje a laská mě. Postupně zapomínám na divočinu. Na svou smečku. Na nenávist, kterou jsem k člověku dosud choval. Postupně zapomínám i na Květinu, na společné lovy, boj s medvědem, příhodu s Lilií, ale i boj s nepřátelskými vlky a útěk před nimi. V hlavě se mi honí čím víc myšlenek týkající se té ženy a vlčete. A já jsem čím dál méně oddaný divočině. Skoro jako by byly dvě strany. Divočina a ta žena. Jenže v souboji mezi těmito dvěma úplně odlišnými stranami vyhrává... Žena.