Zákony divočiny - Tesák

2. Cizí smečka

Probudím se. Ještě je noc, ale už není taková tma. Spatřím Bleska, který se mě ještě před chvílí snažil vzbudit. V očích se mu zračí strach, ale i zmatek. To mě zneklidní. Něco zřejmě není v pořádku. „C - co se děje?" vymáčknu ze sebe. „Tesáku, Vlna někam odešla. Prostě jen tak vstala a šla pryč! Volal jsem na ni, ale ona na to nereagovala." V mžiku jsem na nohou. Rozhlédl jsem se kolem sebe, jako kdybych doufal, že ji uvidím. Pak se rychle otočím zas na Bleska. „Kudy?" zeptám se ho. Kývne hlavou do neznámé krajiny dál do lesa. „Pojď." řeknu rychle a už pádím daným směrem. Slyším dusot tlap za sebou a brzy mě Blesk dožene. Zuřivě větřím a snažím se zachytit aspoň sebemenší náznak Vlnina pachu. Musíme ji najít!

Tesák a Blesk řítí se krajinou,
musí najít vlčici ztracenou.
„Rychle, rychle, dokud je čas!"
volá v jejich mysli hlas.

,,Tesáku, už ji cítím!" vyštěkne náhle nadějně Blesk. ,,Ano, je to ona!" Přes únavu ještě přidám. Běžíme. Míjíme louky, skály, přeskakujeme kameny a potůčky, až k nám dolehnou jakési zvuky. Když se přiblížíme, slyším vrčení a... vřavu boje! Vlnin pach stále sílí a stopa nás neomylně vede ke zvukům. Do nosu mě udeří pach krve, ale i strachu a bolesti. Vzduch náhle protne dlouhé zavytí plné zoufalství. Dobíháme k menší louce na níž je rozpoutaný boj tří vlků. Jeden z nich už padá k zemi. Počkat... Toho vlka znám... Vlna! Ne! Bezmyšlenkovitě se vrhám na jednoho z útočníků.

...

Vyčerpaně sebou hodím do trávy. Lížu si ránu na tlapce a rameni po boji. Podívám se na Bleska. Sedí opodál a hledí na tělo Vlny. ,,Měl jsem to někomu už dávno říct..." začal najednou. Nechápavě se na něj podívám. Vstávám a přes bolest k němu dokulhám. Stále má pohled zabodnutý do Vlny. Olíznu mu konejšivě ucho. Sednu si vedle něj a s pochopením na něj hledím. Najednou zvedne hlavu ke mě a začne vyprávět: „Byla náměsíčná... Několikrát se už stalo, že vyšla na noc z tábora a brzy ráno se vracela. Jednou jsem ji viděl, když jsem byl zrovna na hlídce a sledoval jsem ji. Když to zjistila, svěřila se mi pod podmínkou, že to nikomu nevyštěkám." Poté opět pohled nasměruje na bezvládné tělo. Najednou mi to docvakne. Blesk měl Vlnu rád a proto to neřekl Alfě, i když věděl, že zklamal smečku. Stále na ni hledí. „Pojď. Musíme se vrátit. Smečka bude mít o nás strach." řeknu mu jemně. Pokusím se vstát, ale okamžitě mi vystřelí bolest z ramene a tlapky. Blesk si toho všimne a pomůže mi. Ještě se naposledy ohlédnu za sebe na Vlnu, než se konečně rozejdu.

Pomalým krokem se vracíme do tábora. Blesk mě podpírá a větří, ale pohled má prázdný bez jakékoliv emoce. Smutek ho úplně ovládl. Rozhlédnu se kolem sebe. Už to tady začínám poznávat. Míjíme louku, na které ještě pořád leží Lilie. Vzpomenu si na včerejší příhodu. Přeběhne mi mráz po zádech. Blesk si toho všimne a vzpamatuje se. Nedbale zavětří. Najednou zpozorní a důkladně prozkoumá vzduch znovu. Prudce se zastaví. Nechápavě se na něj podívám. Zaraženě větří. Také zavětřím a pak pochopím. Chytil stopu. A ne jen tak ledajakou. Je to stopa cizích vlků!

...

Stojíme bez hnutí přikrčeni za křovím a pozorujeme louku před sebou. Cením tesáky a musím se přemáhat, abych se tam nevrhl. Po louce chodí cizí vlci. Mají tu tábor. Spatřím vlka, kterého jsem viděl na hlídce. Něco si vesele rozmlouvá s nějakou vlčicí. Smějí se. Oba. Je to ten bezstarostný smích plný radosti. Vlčice má zakulacené boky. Pohlédnu na Bleska vedle sebe. Není naštvaný, napjatý, nevře v něm krev jako ve mě. Pozoruje vlčici se smutným pohledem plným žalu. Schovám tesáky. Nejvyšší čas se vrátit. „Pojď." zašeptám tiše. Trhne sebou, ale pak se jeho pohled opět změní na prázdný. Přikývne.

Pomaličku se plížíme zpět. Pomalu nabíráme na rychlosti a už běžíme. Zatínám zuby a snažím se na bolest nemyslet.

Náhle se ozve zavytí. Dlouhé a divoké. Plné zuřivosti. Ani nedozní a už se ozývá další s nádechem nenávisti. Přejede mi mráz po zádech a přes nepředstavitelnou bolest zrychlím. Ví o nás!