Zákony divočiny - Tesák

5. Ničivý oheň

Ležím ve svém táboře a ohlodávám zbytky kostí. Vylížu střed a olíznu se. Pohlédnu na jizvu po boji s cizími vlky. Zahledím se na západ, kde slunce vytváří nádherné barvy.
Vejdu do doupěte vlčat a lehnu si na bok. Oči se mi začínají klížit a já po chvilce upadnu do hlubokého klidného spánku...

Probouzím se. Noc už pomalu končí, na východě se rozednívá. Položím si hlavu na tlapky a po chvilce opět usnu...

Probouzí mne vedro. Dusno. Štiplavý kouř. Požár! Prudce otevřu oči a začíná se mě zmocňovat panika. Nevidím na vchod do doupěte. Kouř mě oslepuje, zbavuje čichu a praskající dřevo mi nedovolí slyšet nic jiného. Po zmateném hledání východu vybíhám z doupěte a marně hledám očima alespoň někoho z mé smečky. Všude je jen oheň. Spálená tráva mne pálí do tlapek. Malé žhavé tečky každou chvíli odlétají do mého kožichu, který následně sežehávají. Mám spálený i čenich. Jsem v pasti! Nenasytné ničivé plameny se už po mě ohání drápy a tesáky se mi zakousávají do kožichu. Nedaleko ode mě spadne větev a tisíce maličkých žhavých teček se mi zahryzává do boku. Bolestivě zavyji. Hledám nejkratší cestou ven. Dřív, než stihnu zareagovat, slyším z dálky neznámé houkání. Přibližuje se. Houkání utichne a slyším přijíždět podivná obrovská krabice na kolečkách. Poté se snáší od odněkud z výšky příjemná studená voda. Ale není dešťová. O tuhle myšlenku se již nestarám, jelikož zjistím, že se oheň zmenšuje. Slyším nepříjemné syčení hasícího se ohně a pak si všímám, že se mi uvolňuje cesta. Bez přemýšlení běžím pryč. Pálí mne v krku, na tlapkách a při každém pohybu mi vystřeluje bolest z boku. Bojím se ale zastavit. Vybíhám ze spršky té podivné vody a vše, co jsem znal od mala, zanechávám za svými zády.

Se slzami v očích se řítím kdo ví, kam. Jsem zaslepen žalem. Slzami. Mám touhu výt. Výt a všechen ten žal ze sebe dostat. Už nevěřím. Nevidím. Necítím. Neslyším. Před očima se mi rýsuje rozmazaný strom, který se rychle přibližuje. Ani ten už ale nevnímám. Prudce do něj narazím. Větvička mi těsně mine oko a rozsekne mi čenich. Vyjeknu. Vypne mi ucho. Padám. Propadám se do temnoty. Než se ale propadnu do úplného nevědomí, stihnu ještě zaslechnout vzdálené hlasy, kterým nerozumím. Ty ale brzy utichnou také.

...

Sedím v jakési kleci. Nerozumím tomu. Mám kolem boku omotanou jakousi bílou věc, která smrdí. Nakrčím čenich. Na krku se mi houpe podivná kožená věc. Rozhlédnu se kolem sebe. Klec je prostorná. Zavětřím. Nic necítím. Zkoprním. Nemám čich! Jak budu lovit? Musím se teď spoléhat na zrak. Když se ale rozhlédnu kolem sebe, nerozeznám mezi barevnými skvrnami nic jiného než šedé mříže. Už je mi to všechno jedno. S povzdechem a ledovým klidem si lehnu na zem. Usínám se vzpomínkami na svůj tábor a smečku plnou radosti. Ó, kéž by to byla pravda...