Zákony divočiny - Tesák

6. V zajetí

Probouzím se. Rozhlížím se kolem sebe. Už vidím lépe. Nejsem v lese. Kolem je tráva a po ní se válí různé věci. Stále jsem v kleci. S tou smrdící látkou kolem boku. Zakňučím. Kde to jsem? Chci se vrátit! Zavětřím. Ne! Ve vzduchu se líně válí pach člověka! Zpanikařím. Vrážím do ocelových mříží ve snaze vrátit se do divočiny. Vyji a zoufale se snažím přivolat alespoň někoho z mé smečky. Odpovědí mi je podivné vrčení velkých krabic na kolečkách za velkým plotem. Ne! Okamžitě se mi vybaví, co člověk dokáže. Co už udělal. Lilii. Znovu zavyji a divoce štěkám. Najednou se otevřou jakési dveře a do ohraničené nedivočiny vstoupí člověk. Nemá žádnou srst. Béžová, skoro bílá barva jeho pleti se leskne na slunci. Je vysoký. Na hlavě má dlouhé blonďaté vlasy a vlídný úsměv. Okamžitě ztichnu a krčím se v rohu klece. Přistoupí blíž a sedne si vedle mého vězení. Vycením dlouhé tesáky. Pomalu na mě začne něco mluvit a prostrkovat malé drápky skrz mříže. Otevřu varovně tlamu a zavrčím. Tlapku zase stáhne. Vstane a odejde. Trochu se uvolním, ale náhle se tu objevuje znovu a drží v rukou malý uzlíček, který naříká. Ten člověk ho utěšuje. Zvědavě střihnu ušima. Sedne si opět ke kleci a ukáže mi toho malého tvorečka. Prostrčím skrz mříže čumák a zvědavě čichám. Ten člověk se usměje a podrbe mě za uchem. Vystrašeně se po bílé tlapce oženu. Tlapku prudce stáhne. Tlumeně zavrčím, ale pak se opět začínám zajímat o ten malý červený uzlíček. Připomene mi to vlčata. Tím i mou smečku. Bodne mě u srdce a já se se zakňučením opět stulím do klubíčka do rohu. Schovám si hlavu pod slabinu a tiše, tichounce kňučím. Přemýšlím nad svou smečkou. Rodinou. Na společný lov a společné hravé rvačky. Také se mi vybaví boj s mladým medvědem, který jednou vstoupil na naše území. Zabil několik vlčat. Zranil hodně vlků. Ale i toho bych viděl radši, než ty mříže. Skoro si ani neuvědomím, že mě ten člověk hladí po boku. Podívám se na něj a vyděšeně s ocasem mezi nohama uteču do protějšího rohu klece. Uši mi přilehlou k hlavě a já varovně vrčím. Vystrašeně vyštěknu. Malý uzlíček začne kňučet. Opět mě zmůže zvědavost. Uši našpicuji dopředu a natáčím hlavu na stranu. Velký člověk si povzdechne. Vstává. Slyším zavírání velkých dveří. Ticho. Chvilku nevím, co se stalo. Co to bylo za vlče? Nikdy jsem takové neviděl. S kňučením si lehnu doprostřed mého vězení. Postupně se mi začínají klížit oči, až se zavřou úplně...

Pomalu procitám do reality. Slyším šumění lesa a veselé zurčení potoka. Postupně se začíná ozývat i překrásný zpěv ptáků. Do nosu mé udeří nádherný pach květin a divočiny. Ve vzduchu visí pachy nejrůznějších druhů zvířat. Náhle se ozve pištivé zavytí vlčat. Otevřu oči a překulím se na záda. Teplé sluneční paprsky mě příjemně šimrají na břiše a já se ještě víc směji do toho divokého světa. Bez lidí. Bez žádného nebezpečí. Bez klecí. Ten krásný svět pokrytý zelení lesů, luk, vonící překrásnými květinami, barevně se třpytícím. S vypláznutým jazykem hledím na malé bílé obláčky věštící krásné počasí. Náhle do mě hravě šťouchne měkký vlhký čumáček. Otočím se a tu hledím do drobných modrých korálků. Květina - moje nejoblíbenější z vlčat. Snaží se mě kousnout do čumáku, ale její tlamička není dost velká a nesevře můj čenich úplně. Olíznu jí malé ouško. Vyzývavě na mě štěkne. Vstanu a hravě do ní šťouchnu. Přepadne dozadu. Snaží se opět vstát. Jemně ji přitlačím k zemi. Hází sebou a snaží se mi vysmeknout zpod mé obrovité tlapy. Stáhnu se a nechám ji vstát. Vyskočí na všechny čtyři. Opět si lehnu. Skočí mi na záda a už mě tahá za ucho. Vyjeknu překvapeně a přetočím se na bok, čímž zaviním její pád.

Několikrát se přetočí, až se zastaví o zatočený klacek. Pohlédnu výš a strnu. Rozšíří se mi oči hrůzou. Dosud krásná obloha potemní a na okolní krajinu se rozlije černobílá barva. Člověk! Naježím se. Bleskurychle vyskočím na všechny čtyři a vycením palcové tesáky. Přikrčím se připraven zaútočit. Nenávistně na něj zavrčím. Napřáhne se a vší silou udeří holí do Květiny. Ani nestačí vyjeknout. Nehýbe se. Ne! Vyskakuji. Útočím. Dlouhé tesáky se připravují rozříznout kůži a usmrtit to zvíře. Probouzí se ve mě pomsta. Vrčení. Všechny emoce vybublají na povrch a ze mě vyjde děsivé zavrčení. Vzduch naplňuje zděšení. Strach. Už ale nemyslím na nic. Na nic na světě. V hlavě neustále slyším ten hlas, který teď hodlám následovat: „Pomsta! Pomsta! Pomsti se, Tesáku! Pomsti se...!" poslouchám ho. Slyším ho. Opakuji ta slova. Učiním, co po mě chce! Dopadám. Už se chystám zarýt tesáky do kůže, ale náhle vše pohltí tma...

S vyděšeným štěknutím vyskočím na všechny čtyři. Prudce oddychuji. Tlapky se mi klepou a já kňučím. Roztřeseně si sednu a nepřestávám se rozhlížet kolem sebe. Neustále hledám člověka. Vyhlížím tu hrozbu. Myslím na Květinu. Naposledy jsem ji viděl, jak si hrála s Kudrnkou a Vánkem před nocí s požárem. Skoro neslyšitelně zakňučím při vzpomínce na sen. Chci domů... Do divočiny... Znovu lovit divokou zvěř... Krmit se syrovým masem... Jak si vzpomenu na jídlo, kručí mi v břiše a dlouze tiše zakňučím. Vstanu a zahrabu tlapkou do podložky. Nic. Zakňučím ještě jednou. Po ohraničeném trávníku se prožene myš. Zpozorním a zoufale dorážím na ocelová dvířka.

Uběhlo několik dnů a nocí a nikdo se neobjevuje. Stále častěji vyji a předními tlapkami buším do mříží. Tlapky mám otlučené a na břiše cítím propadliny. Rychle mne opouští má síla, která mě dosud věrně doprovázela. Lehnu si doprostřed svého vězení a čekám. Na ni. Už ji cítím stejně jako černočerné krkavce kroužící nad mou hlavou. Smrt.