Zákony divočiny - Tesák

10. Zima

Sněhových vloček stále přibývá, malé stromy a pařezy postupně mizí. Huňatý kožich se mi barví do běla. Přeskakuji závěje sněhu a řítím se lesem přímo k horám, odkud se zavytí ozvalo. Zasněžené vrcholy se rychle blíží a já ještě přidám. Přeskakuji bílé kameny, padlé stromy, vzduch řídne a pachů přibývá. Takhle putuji celý den.

Další den těsně před polední zadávím sněžného králíka. Zbytky zahrabu do zásoby. Lehnu si do stínu statného stromu. Zimní paprsky slunce mě šimrají na čenichu. Bělostné vločky se pomalu snáší k zemi. Postupně si mi začínají zavírat oči, až se zavřou úplně...

Pomalu, pomaloučku procitám z klidného spánku. Začínám vnímat svět. Teplé paprsky slunce mě příjemně šimrají po celém těle. Otevřu oči a zvednu hlavu. Nechápu to. Jsem ve svém táboře. Slunce doputovalo na západ, kde se zjevují nádherné barvy. Mí přátelé leží vyvalení všude možně po táboře a vyhřívají se na posledních paprscích slunce. Hodují na lani. Několik metrů přede mnou se pere Květina s Kudrnkou a Vánkem. Probudí se ve mě radost smíšená se smutkem a zmatkem. Už se k ní chci rozběhnout a přivítat se s ní, když vtom mě někdo zaujme. Mladý vlk prošlý několika boji právě vchází do jednoho z doupat. Ale vždyť to jsem já! Nevěřícně na sebe samého zírám. Pak obloha potemní - nastává noc. Všichni vchází do svých doupat a nakonec už je vzhůru jen hlídka, jež má za úkol hlídat naše území do rána. Ještě pořád ležím na místě, kde jsem se právě probudil a nechápavě se rozhlížím kolem. Náhle se čas zrychlí a zastaví se, když zahlédnu mezi stromy nepatrné jasné světlo.  Rychle se blíží. Oheň! Chvilka před požárem! Z proudu myšlenek mě vytrhne zavytí hlídky na poplach. Chvíli se nic neděje a pak začnou z doupat vybíhat ostatní. Požár se už sápe svými ničivými tlapami na tábor. Kde jsem já? Vbíhám do svého doupěte. Ležím úplně vzadu jako zabitý. To ne! Všichni utíkají pryč. Doupě se rychle plní kouřem a až ten mě probudí. Prudce otevřu oči a vyděšeně se rozhlédnu. Vyskočím na všechny čtyři. To už je v doupěti úplně šedo. Začínám panikařit. Ohlušující praskání a lámání stromů mi rezonuje v uších. Čas se opět zrychlí a zastaví se v lese kus od tábora. Pár metrů předem mou ležím v bezvědomí u stromu. Na něm zůstal červený flek. Přichází k mně člověk. Zavrtím nepatrně ocasem, ale pak si uvědomím, že to není ta žena. Cítím z něj vodu, kouř z ohně, ale i tu ženu, která se ke mě tak hezky chovala. Bere mě jemně do rukou a odnáší mě k obrovské krabici na kolečkách. Otevře ji a i se mnou do ní vejde. Pak se krabice rozjede pryč. Chvíli se za ní dívám, dokud mi nezmizí z očí úplně. To je asi člověk, který mě odnesl té ženě. Slyším hlasité zlostné syčení ohně, jenž se zmenšuje pod velkým množstvím té podivné vody, až zmizí úplně. Pak ale všechno utichne a vše pohltí tma...