Zákony divočiny - Tesák

13. Spolu

Ještě teplé maso do mě vlilo nový nával energie. Propadliny na mém břiše mizí, ale i přesto nedokážeme spořádat vše. Poměrně velký kus zahrabeme do zásoby. Bouřka - jak se mi představila - zná místo vysoko v horách, kde se nachází nespočet zaječích doupat!

Letíme do strmého kopce. Větvičky nás šlehají, ale ani jednomu to nevadí. Řítíme se lesem jako jeden vlk. Krev mi vesele klokotá v žilách. Bouřka to tu zná jako svoji oháňku! Seznamuje mě s každou maličkostí. Ten velký tvor se jmenuje rys a na toho si mám dávat pozor. Prý je hodně nebezpečný. Lišky bych taky neměl podceňovat. V zimě je na horách málo kořisti.

Bouřka se ode mě odděluje a běží jinudy. Vyskakuje na balvany čím dál výš. Dobíhá ke spadlému stromu. Vyskakuje na jeho kmen a běží po něm. Sjedu pohledem před sebe a málem se nestihnu přikrčit před oním stromem, po kterém běží Bouřka.

Na chvíli mi zmizí z dohledu. Už se chci zastavit, že na ni počkám, když vtom mi na hřbet dopadne její těžké tělo. Bouřka mě přitiskne předními tlapkami k zemi a hravě mě tahá za ucho. Přetočím se a tím ji setřesu. Nemešká a útok opakuje. To už stojím opět na všech "třech" a se skloněnou hlavou se k ní řítím. Narazím do ní a tentokrát je na zemi ona. Popadnu ji za přední tlapku. Pobaveně zavrčí. Tlapku jí pustím a předními tlapkami se opřu o její břicho. Zakloní hlavu, čímž mi dává najevo svou prohru. Nechám ji vstát a rozhlédnu se kolem sebe. ,,Jsme tu.", zakňučí láskyplně.

Dovede mě do svého doupěte. Je obrovské! Po zemi je roznesená tráva a mech. Bouřka udělá své kolečko, než ulehne a pohlédne na mě. Svalím se vedle ní. Venku zuří sněhová bouře, přesto je v pelechu teplo jako v letním dni. Blaženě zavřu oči a položím svou hlavu na zem. Cítím její těžkou hlavu na svých zádech a jak se jí zvedají boky. Spí. Bouře pomalu ustává, až jde slyšet jen ledový vítr. Jeho ostré tesáky a drápy na nás ale nedosáhnou. Sem tam zlostně zavrčí do klidné noci. Snaží se probít do našeho doupěte. Bouřka se sem tam zachvěje, ale zimou to není. Dlouho poslouchám zuřící vítr a jeho tesáky, jak vždy zlostně klapnou u vchodu našeho doupěte.

Mám tolik otázek. Tak málo odpovědí. Ale mám Bouřku a tu si budu hlídat i kdybych měl čelit samotným tesákům ohnivého vlka. I kdybych měl čelit jeho žhavým malinkatým vlčatům. Jsem si jist, že Bouřku si udržím. Venku opět zavrčí ledový vítr a prožene se kolem vchodu. I před ním bych ji ochránil. Určitě. Bouřka vedle mě tlumeně vyštěkne. Zvedám hlavu a opatrně jí olíznu tvář. Víčka se jí zachvějí. Opět si položím hlavu na tlapky. Ledový vítr to už zřejmě vzdal, schoval se mezi stromy. Do nosu mě udeří známý pach. Zajíc! Zvednu čenich a zuřivě začenichám. Bouřka se s kňučením převalí na druhý bok a zahrabe ve spánku tlapkami o stěnu. Jedno ucho se mi obrátí dozadu a poslouchá, dokud se její dech opět nezklidní. Zítra tě dostanu, zajíci! Teď mám ale jiný úkol. Musím chránit Bouřku. Ve spánku je tak zranitelná! Kdyby se ledový vítr vrátil, mohl by si ji odnést, zatímco bych lovil kořist. Nesmím odejít. Musím zůstat. Nedovolím, aby se k Bouřce někdo přiblížil. To se nestane.