Zákony divočiny - Tesák

8. Změna

Už ani nevnímám velké kovové klece za obrovským plotem. Podivné vlče mi roste před očima a stále je stejně bezbranné, jako když ho ta žena hýčkala v náruči. Ležím u plotu a myslím na tu ženu. Na ty její bělostné tlapky, které nemá ani Vánice. Ani její tesáky nejsou vůbec dlouhé nebo ostré. Zato Vánice si získala v mé smečce pozici lovce kvůli dlouhým a špičatým tesákům a drápům. Nemůžu pochopit, jak ta žena dokáže ulovit to maso, které mi každý den nosí v misce.

„Mami, dívej. Vlk!" uslyším výskání za sebou a to mě vytrhne z myšlenek. Bleskurychle se otočím a spatřím ještě podivnější vlče a vysokého člověka s překvapeným pohledem. Vycením tesáky, ale nehýbu se. Oči velkého člověka se rozšíří a bere to podivné vlče za tlapku. Zavrčím a postavím se na všechny "tři". „Mami, já chci taky vlka!" vykřikne to malé vlče, ale nerozumím tomu. Zježí se mi srst na zádech a já vyštěknu. „Já ho chci!" piští vlče, ale to už jednou přední tlapkou dopadám na velký plot a vrčím. Stačil by jeden odraz a byl bych venku. Ale nechci tu nechat tu ženu. A vlče. Zatím ne. Velký člověk táhne rychle to vlče pryč. Z jeho očí čtu strach, nedůvěru, ale to i z očí kolemjdoucích lidí.

Jeden muž stojící na druhé straně cesty bere do ruky malou placatou věc, kterou si přiloží k uchu a povídá si s ní. O chvilku později dorazí k Velkému plotu úplně jiná kovová věc, kterou jsem ještě neviděl. Na hřbetě má světla, která blikají. Z jejího boku vystupují lidé. Pohledem pomalu přejíždí po mé zahradě, až se jejich pohledy zarazí o mě. Jeden z nich se pousměje. Výhružně zavrčím. Pomalu se přibližuje k brance... Natahuje tlapku...

Otevřu varovně tlamu, až se mé palcové tesáky blýskají na slunci. Jeho úsměv zmizí a zastaví se uprostřed pohybu.

Vtom se otevřou dveře a na zahradu se přižene žena. Jak si jí všimnu, zakňučím na přivítanou a přiklušu k ní jako vycvičený pes. Čekám s vyplazeným jazykem a vrtícím se ocasem, jak si ke mně dřepne a začne mě drbat za ušima jako vždy a pořád mi bude opakovat to krásné slovo ,,hodný"... Dnes je to ale jinak. Svou pozornost věnuje těm lidem za plotem. Pohladí mě po hlavě a udělá pár kroků k těm neznámým lidem. V očích jí čtu obavy. Stáhnu ocas a lehám si do otevřené klece. Pozoruji je. Povídají si. Občas na mne ukáží nebo po mě hodí pohledem. Ona jen smutně přikyvuje. Zakňučím a pomalu se k ní doploužím. Jemně do ní strčím vlhkým čumákem a zakňučím. Pohlédne na mě smutným pohledem. Pak opět pohled nasměruje na muže. Povzdechne si. ,,Rozloučím se s ním." řekne jim. Přikývnou a ona se mnou v závěsu odejde doprostřed zahrady. Sklání se ke mě a šeptá mi do ucha neznámá slova: ,,Vlku, můj milovaný Vlku, chtějí mi Tě vzít! Uteč, přeskoč plot a uteč. Tam u vás v divočině budeš šťastnější. Za městem je les. Schovej se tam a buď šťastný." po tváři jí dělá stopu nezbedná slza. Co se děje? Odepíná mi tu koženou věc z krku. Teprve teď pochopím. Olíznu jí tvář na rozloučenou. Jeden koutek nepatrně pozvedne. Opět se otočím směrem k plotu, kde už muži vytahují dlouhý kovový klacek se smyčkou na konci. Napnu svaly. Stačí dva metry. Jedním skokem je překonám a naposledy se odrazím, než mé tělo přeletí nad plotem. Jeden muž s klackem, obdařeným smyčkou, se po mě ožene. Mine. Dopadám na asfaltovou cestu. Běžím, jak nejrychleji dokážu. Za sebou slyším její hlas: „Běž, Vlku, utíkej!"

Vybíhám z města. Asfalt pod tlapkami se mění na hlínu a já s vyplazeným jazykem letím do svého domova. Tam, kde jsem se narodil a žil jsem. Na místo, kde budu lovit divokou zvěř a živit se. Les přede mnou se stále zvětšuje, až nakonec dobíhám na jeho okraj. Tam se teprve zastavím a otočím se k městu. Vzpomínám na ženu. Její vlče, které mne na první pohled tak uchvátilo. Zakláním hlavu a dlouze vyji. Vkládám do toho všechen žal, smutek, ale i vděk a lásku. Poslední zavytí na rozloučenou. Sbohem. Pomyslím si, než zmizím v lese.