Je 17:30. Mamka až teď přišla z práce. „Ahoj mami!” vyjekla Chris a běžela přivítat mamku. Já jsem zatím na talíře rozdělila míchaná vejce a ještě jsem to dozdobyla nějakou zeleninu apod. Když se mamka převlékla do domácího tak i se ségrou přišly do kuchyně. Sedli si ke stolu a já jsem před ně postavila večeři. Pustily jsme se do jídla. Chvíli bylo ticho, ale mamka ho prolomila. „Co je nového ve škole?” zeptala se. „V neděli mám zápas s týmem. Byla bych ráda kdyby jste se přišli podívat.” řekla jsem. „Nejsem si jistá jestli to na tebe není moc drsný sport, květinko.” řekla mi ustaraně mamka a pohladila můj hřbet ruky. „Jsem vpohodě. Jsem jedna z nejlepších v týmu. Nemusíš mít strach.” řekla jsem a mamce jsem věnovala úsměv.
...
Dnes je zápas. Stáhla jsem si vlasy gumičkou a podívala jsem se na sebe do zrcadla. Byla jsem docela nervózní a tím docela myslím fakt hodně. Zhluboka jsem se nadechla. Částečně moji nervozitu způsobilo, že rozhodčí není náš, ale je od týmu proti, kterému soupeříme. Takže kdyby chtěli podvádět nikdo jim to neodpíská.
...
Stojíme na hřišti proti druhému týmu. Roztleskávačky už předvedli svoje nacvičené vystoupení a odběhly si taky sednout aby mohly sledovat zápas. „Co to tady máte za tintítko?!” zeptal se týpek, který stál na proti mně. „Cos to řekl?!” vyjela na něj už jsem chtěla jít za ním a hezky mu to vytmavit, ale Noen a Payton, co stáli vedle mě. Mě chytli každý za jednu ruku a vtáhli zpátky do řady. „Šetři síly!” řekl mi Noen a já se jim oboum vyškubla ze sevření. Naštvaně jsem se podívala na toho týpka a i přes helmu jsem viděla jeho nechutnej úšklebek. Pak jsem viděla, jak něco pošeptal svému spolu hráči, který stál po jeho pravici.
Pov ten týpek:
„Tu holčičku, co se snaží hrát na drsnou vyřadíme během pár vteřin.” řekl jsem Christopherovi a on se usmál a přikývl.
Konec pov ten týpek
Uslyšeli jsme píšťalku. Noen se okamžitě vrhl po míči div se nesrazil s nějakým borcem naproti němu. Míč, ale sebral a běžel, co nejrychleji to šlo. Předběhl ho Max a Noen mu hodil míč. Pak jsem Maxe předběhla já, ale než jsem ten míč, který mi házel stačila chytit. Někdo do mě vrazil obrovskou silou a já jsem spadla asi dva metry daleko od toho místa. Tělem mi projela obrovská bolest. Zhluboka jsem dýchala. Snažila jsem se postavit na nohy, ale nemohla jsem se ani zdržet na kolenou. „Fuck!” sykla jsem si pro sebe. Štvalo mě, že to tak rychle vzdávám a ostatní si určitě myslím, že ze sebe dělám nějakou chudinku, ale já se fakt nemohla zvednout. Z hlavy jsem si sundala helmu a pak jsem si rychle sundala to "brnění"( brnění se to nejmenuje, ale já jsi nejsem jistá, jaký je pro to správný název) a odhodila jsem ho stranou. Udělala jsem to proto, protože bych si jinak nemohla chytnout nohu, která mě nehorázně pálila, bolela a nevím, co všechno. Objala jsem ji rukama a přimáčka jsem si jí víc k tělu. „Au, au, kurwa!” zanadávala jsem. Publikum zalapalo po dechu. Z té bolesti se mi začalo dělat před očima černo. „Tak zastavte ten zápas!” zařval někdo na rozhodčího a on rychle odpískal konec. Slyšela jsem rychle kroky, které se ke mně blížili. „Brooklny, Brooklyn vnímáš?!” slyšela jsem. Pootevřela jsem oči a viděla jsem, jak mi někdo mává před obličejem. Postavy, co nademnou stáli jsem viděla rozmazaně. Přišel tam někdo další. „Seberte jí někdo s té země!” rozkázal nějaký hluboký hlas a ucítila jsem jak mě někdo zvedá. „Au, au, au, au!” sykla jsem. „Kurwa!” vyjekl známí hlas. Tomu, kdo mě nesl jsem obmotala ruce kolem krku a nasála jeho vůni. Pak už jsem nic neviděla...
