My chase [Larry Stylinson] (CZ) ✔︎

XVI.

Jsem vážně na nic.

Louis

Plakal jsem celou noc do polštáře, tedy skoro celou noc. Někdy k ránu mě přišel Harry seřvat, abych už držel hubu, že ho nebaví, jak pořád řvu, že by se taky rád seřval.

Poté jsem následně už jen potichu brečel do polštáře a následně usnul únavou. Bylo mi líto, jak moc jsem to posral.

Ráno mě vzbudil Harryho křik. S někým zřejmě volal, jelikož křičel, že jsou neschopný, a že by bez něho byli v prdeli. Byl slušně nasraný. No tak teď mu vážně nepůjdu do cesty.

Najednou zakřičel a následně se ozvala rána, co to rám probůh dělá? Snaží se probourat zeď nebo co?

Vylezl jsem z postele a vyšel z pokoje. Prohnal jsem se bosý po chodbě a spatřil Harryho, který se držel za ruku klečíc na podlaze. Co se tu stalo?

Před ním byla omítka. Podíval jsem se na zeď a zděsil se. On se vážně snažil probourat zeď. Ty vole. To je debil.

Chcete zbourat dům? Demoliční koule je na nic. Radši si objednejte Stylese aká živou demoliční pěst. Stačí ho nasrat a máte po domě.

Skvělej slogan já vím. Hihi.

Přešel jsem k němu.

"Co to tu sakra vyvádíš?" zeptal jsem se a klekl si k němu. Jeho ruka nebyla moc hezká. Od krve. Dva klouby rozedřené, nateklá. Debil, co víc říct.

"To tě nemusí zajímat" odsekl. Kokot.

Zvedl jsem se a popadl ho za ruku. Zařval. Oopss špatná ruka. Hihi. Popadl jsem ho za druhou a donutil ho vstát.

Poté jsem ho dotáhl do koupelny, kde jsem ho posadil na vanu. Ostřím mu to. Nezaslouží si to, ale jak ho znám, tak on sám by nic neudělal a dopadla by mu ta ruka ještě hůř.

"Kde máš lékarničku?" Zavrčel jsem.

"Za tím zrcadlem" vydechl.

Došel jsem k zrcadlu a otevřel ho. Vykoukla na mě bílo červená krabice. Lékárnička.

Vzal jsem ji a zrcadlo zpět zavřel. Došel jsem za tím volem, co seděl na vaně a tu bolavou ruku mu dal pod studenou vodu.

Za prvé, abych mu jí omyl od krve a za druhé třeba mu splaskne trochu ten otok.

Zasyčel. Jen syč.

"Kdyby jsi nebyl debil, tak teď nemusíš syčet." zavrčel jsem na něho. Uchechtl se.

" Jsi nějakej drzej. Asi by jsi potřeboval dostat na zadek" začal jsem mu drhnout ruku od krve. Zasyčel a úšklebek mu zmizel. Hihi. To má za to.

" Aspoň by jsi mohl být trochu jemnější" zaskučel.

" Až nebudeš mít debilní kecy" usmál jsem se.

"Však jsem žádný neměl" ještě víc jsem přitlačil. Nic nevydával, a tak jsem mu to rychle dovyčistil. Poté jsem vodu vypnul a otevřel lékárničku. Ruku jsem mu trochu osušil ručníkem.

Vytáhl jsem mastičku a natřel mu s ní oba rozedřené klouby, aby se mu lépe zahojily. Následně jsem mu ruku obvázal, aby mastičku nikde do ničeho neotřel a zůstala tam, kde má být.

Všechno jsem uklidil a podíval se na Harolda, který se začal svlékat, co dělá?

" Poděkovat neumíš?" zeptal jsem se.

"Nemusel jsi to dělat" odvětil a sundal si opatrně kalhoty, takže už zůstal jen v boxerkách. Nebudu lhát měl jsem skvělý výhled.

" Jo nemáš zač" zavrčel jsem a odešel pryč z koupelny.

Za chvíli jsem už jen uslyšel zvuk sprchy.

Odešel jsem do pokoje, kde jsem se podíval na mobil.

28 zmeškaných hovorů od mamky. Kurva a 1 zpráva. Shit.

Otevřel jsem si zprávu.

Mamka:Nemusíš už chodit domů. Vrátila jsem se k otci. Nikdo tě tu už nechce. Nechci už tě nikdy vidět. Nikdy jsi nebyl můj syn. Jsi adoptovaný. Nikdy tě už nechci vidět. Jsi jen neschopný debil. Sbohem.

Po tvářích se mi spustili slzy. To proto mě babička začala nenávidět. Jsem adoptovaný. Mysleli si, že nemůžou mít dítě, tak si mě adoptovali. Babička, jelikož si myslela, že jiného vnoučete než adoptovaného se nedočká a tak mě milovala. Pak přišla Lottie a milovat mě přestala.

Hlasitě jsem vzlykal do polštáře. Bolelo to. Bolelo, že mě odkopli, bolelo, že se vrátila k otci, který ji znásilnil. Bolelo, že mi celou dobu lhali.

"Co zase bulíš? Vážně jsi jen ufňukánek" ozval se Harry ode dveří.

"Nech mě bejt" zavrčel jsem na něj.

Přešel ke mě a vrazil mi facku. Chytl jsem se za tvář, bolelo to.

" Nebuď kurva drzej, neřvi na mě a drž už kurva hubu" zavrčel a vrazil mi druhou z druhé strany.

" Ještě dneska v padneš k sobě domů, je ti to jasné?" Zavrčel. Kývl jsem.

Je ze mě oficiálně bezdomovec. Super. Po tomhle jsem vážně vždycky od dětství toužil, fakt, že jo.

Zvedl jsem se z postele vzal mobil a utekl.

Doběhl jsem k našemu domu, kde stála značka Na prodej.

Kurva.

Najednou odněkud přišla nějaká ženská s nějakou rodinou.

" Táhni odtud bezďáku. Tady to není nic pro tebe" Zaječela po mě. Au.

Se sklopenou hlavou jsem odešel. Je kousek odtud most, tak snad aspoň tam najdu přístřešek.

Došel jsem tam, byl tam jiný bezdomovec, zmlátit mě. Lepší den jsem nezažil.

Zmlacený, hladový, zničený, unavený jsem došel k lavičce, která byla v parku. Byla tma. Hodně velká tma.

Jediné světlo šlo z pouliční lampy, která byla pár metrů od lavičky. Já viděl, ale mě nikdo neviděl. Tedy doufám v to, že mě nikdo nevidí. Bůh ví, co by mi někdo mohl udělat.

Lehl jsem si na velice pohodlnou na černo natřenou dřevěnou lavičku a snažil se aspoň na chvíli zamhouřit oči.

Moc to nešlo. Byl jsem sice unavený, ale lavička byla tvrdá, bodala mě do boku a do zad, byla malá, takže když jsem se převalil, tak jsem padal.

Byla mi zima. Měl jsem hlad a moje břicho to dávalo dost najevo. V nočním tichu to bylo slyšet dvojnásobně

Kousek ode mě bylo několik koček a měli noční skoro půlnoční pokec na lovu. I ty kočky se mají lépe. Chci být kočka.

Sem tam noční ticho přerušil štěkit některého psa jinak bylo ticho. Hnusné odporné strašidelné ticho.

Nemám ticho rád. Nikdy nevíš kdy ti může být ticho osudným.

To samé s tmou, nikdy nevíš, co v ní na tebe může číhat.

Trvalo to nějakou tu dobu, ale nakonec jsem usnul.