ERROR

9. kapitola

{NIKKI} 

Seděla jsem vedle Owena na terase, a zatímco on něco rychle řešil na mobilu, já sledovala hory. Líbilo se mi tady. Asi proto, že ať jsem bydlela s mámou nebo v Londýně, nikdy jsem neviděla nic, co by mne takhle dostalo, tedy co se přírody týče.

Owen si odkašlal a vytrhl mne tak ze zamyšlení. „Líbí se mi, když přemýšlíš.“ Podotkl.

Otočila jsem se na něj s výrazem ‚ehm, prosím?‘.

„Víš, jak to vyznělo?“ zeptala jsem se ho. Owen svraštil obličej, jakoby mu to právě došlo.

„Jej, ale já to myslel, jakože se mi líbí tvůj výraz, ne to, že přemýšlíš málo. Do háje.“ Snažil se ospravedlnit. Plácla jsem ho do ramene.

„Já vím, jenom jsem tě zkoušela.“

Mile jsem se na něj usmála a Owen si přehnaně oddechl. Pár vteřin jsme se na sebe koukali, Owen se začal smát a já taky. „To byla jedna z těch trapnějších situací.“

„S tím nemůžu nic jiného, než souhlasit,“ přitakala jsem, protože tohle bylo fakt moc trapný. Raději jsme se tomu smáli, moc se mi nechtělo přemýšlet nad tím, že by mezi námi jinak bylo trapné ticho.

Owen do mne šťouchl a já mu to oplatila. „Nechceš už jít dovnitř? Začíná tu docela mrznout.“

„Jasně, proč ne, ale dneska je tu hrozně hezký počasí.“ Bylo vážně pěkně, svítilo sluníčko a to se mi zamlouvalo víc, než když tu foukal ten vichr. Ale proti tomu jít dovnitř jsem nic nenamítala.

Owen se ke mně od té chvíle v chodbě choval pořád stejně, jako celou tu dobu předtím. Choval se jako můj kamarád a nezačal se najednou pokoušet o nějaké další věci, ani nezačal tak pitomě měnit tón hlasu jako to lidi často v takovýhle chvílích dělají, prostě se pořád choval normálně. Mně tahle skutečnost vyhovovala.

Uvnitř bylo o dost tepleji, než venku, takže mi zase tak moc změna prostředí nevadila.

„Chceš jít na jídlo? Myslím, že v jídelně by něco být mělo.“

„Nemůžu nesouhlasit.“

Cest do jídelny jsem už znala, takže jsem nemusela vyděšeně bloudit za Owenem, jako prvně, popravdě samostatnost, kterou jsem tady začínala mít, se mi zamlouvala, jeden hloupý plánek od Dietera a hned se v budově líp vyznám. Sice bych asi v očích ostatních tady vypadala, za troubu, kdybych jim řekla, že od chvíle kdy jsem plánek dostala, se ho snažím každý večer aspoň chvíli studovat, ale mě to dost pomáhá.

Jakmile jsme přišli do jídelny, přestala jsem se s Owenem bavit a trochu překvapeně koukala na to, jaká kombinace lidí se tam sešla. Adelaine, jak se bavila s Maxwellem a několik míst od nich seděl sám Joshua Keight, listoval si nějakými papíry a přikusoval k tomu bagetu.

Popadla jsem Owena za rukáv a stáhla ho zpátky do chodby, co nejvíc za roh. Vydechla jsem. Owen se na mne nechápavě podíval. „Děje se něco o čem bych měl vědět?“ ptal se mě s povytaženým obočím.

Jo, myslím, že jo, ale říct ti to nemůžu, i když nejspíš strašně chci.

„Ne.“

Jednoduché a prosté.

„Tak proč si v tom případě tak prchla? Ani bych se nedivil, kdybys zmizela v oblaku kouře – což by, aspoň podle mě, mělo větší efekt.“

Přeskakovala jsem pohledem ze země na Owena a z Owena na zem.

„Já… jsem se jenom lekla.“