ERROR

4. kapitola

{NIKKI}

Dieter na mne upřeně hleděl, když jsem dopíjela čaj.

„Chceš ukázat cestu ke tvému pokoji, Nikki?“ optal se se zvláštním pohledem. Uhnula jsem očima a odložila šálek na stůl. Zavrtěla jsem hlavou.

„Ne díky.“

Prudce jsem se zvedla ze židle, vzala si svoje oblečení a vyrazila z místnosti. Byla jsem si jistá, že i za rohem jsem cítila, že na mne kouká. Dělalo se mi divně. Hnala jsem si to budovou po cedulích východ. V duchu jsem doufala, že mne dostanou tam, kam jsem potřebovala. Cestou jsem potkala další dámskou umývárnu. Zastavila jsem se na místě a sjela pohledem z oblečení v mých rukou na dveře umývárny. Vkročila jsem dovnitř a zašla až dozadu ke sprchám. Tam jsem se převlékla do oblečení ze skladu a svoje vlastní hodila do poklopu ve zdi s názvem špinavé prádlo. Osobně jsem doufala, že to vede do prádelny a ne třeba někam jinam.

V čistém oblečení a prázdnýma rukama jsem stále šla po cedulích východ. Dovedly mne až k těžkým dvoukřídlým dveřím bez okének. Mlčky jsem tam stála a koukala z jedné strany chodby na druhou. Ze strany kde jsem přišla, šlo světlo a z té druhé tma a pár problikávajících žárovek, které vypadaly, že za chvíli prasknou. Zkusila jsem tedy dveře, zpočátku jsem s nimi sotva pohnula, ale když jsem se, do toho pořádně opřela, dveře se ztěžka šoupaly po betonové podlaze. Povedlo se mi je otevřít akorát tak na škvíru pro mne.

Objevila jsem se venku před budovou. A první, co mne přivítalo, byla náhlá zima. Zapnula jsem si mikinu a přes hlavu si přetáhla kapuci. Rozhlédla jsem se kolem. Byli jsme někde v horách, podle toho, co jsem zjistila, to musely být jedině Alpy. Ale ta nedotčená krása, to bylo něco. Odsud jsem neviděla ani žádná lyžařská střediska ani chatičky. Jenom na protilehlém kopci stály dřevěné lavinové zábrany.

„Co tu děláš?“

Málem jsem nadskočila, když za mnou někdo promluvil. Vyděšeně jsem se koukla za sebe a opravdu tam někdo stál. Uklidnila jsem se a chystala se sarkasticky odpovědět, čekala jsem tam Keighta, ale když člověk vyšel ze stínů, překvapeně jsem vzhlédla, že to Joshua rozhodně není. Tenhle kluk měl už od pohledu o hodně světlejší vlasy – takové hodně zrzavé – a vypadal vyšší, než on. Pozvedl obočí a potáhl z cigarety, kterou si zapálil.

Těžko se mi nacházela řeč, ale po pár vteřinách zírání se rozesmál.

„Já nekoušu.“

Nadhodil s úsměvem. Pokusila jsem se taky o úsměv, ale nejspíš to vypadalo, jako bolestné zašklebení.

„Já jsem… já jsem šla a dostala se až sem.“

Odpověděla jsem zmateně. Bože, já musela vypadat úplně totálně trapně. Sklopila jsem pohled k zemi.

„Aha, tomu se říká vysvětlení.“

Ne, že by se mi smál, ale prostě se jen srdečně zasmál. Vypadal zajímavě, téměř jakoby sem taky nepatřil. Je pravda, že když jsem šla chodbou, potkala jsem pár lidí, ale ani jeden z nich nevypadal tak klidně a pohodově, jako…

„Jak se jmenuješ? 

Vypadlo ze mne dřív, než jsem to dokázala zastavit. Zajíknutě jsem si dala ruku před pusu, nejradši bych si nafackovala a pořádně 

„Owen.“

Informoval mne a znovu si potáhl z poloviny cigarety, která mu zbývala. Zase jsme chvíli jen tak mlčky přešlapovali na místě. Najednou se Owen dal do řeči.