ERROR

5. kapitola

{JOSHUA}

Joshua seděl ve své kanceláři a poklepával prsty o skleněnou desku stolu. Byl tu nervózní, do své kanceláře moc nechodil, necítil se v ní dobře, ale to se teď necítil ani v pokoji nebo kdekoliv jinde. Mlčky sjížděl pohledem šedé stěny a pár starých map na nich. Povzdechl si. Zachoval se jako pitomec, to si velice dobře uvědomoval. Uvědomoval si, že vybít si vztek na Nikki byl špatný nápad. Jenže Joshua se nedokázal ovládnout, i když vlastně docela nechápal, proč ji praštil.

Zavřel oči a promnul si je. Hlava ho bolela a moc tomu nepomáhal tím, že si otevřel placatku s whisky, ale kašlal na to a přihnul si. Joshua téměř vůbec necítil, že by na něj alkohol měl nějaký účinek, ale veškerý obsah placatky vypít nechtěl. Věřil, že budou i jiné situace, kdy se dá pozřít poslední lok.

Sklonil se a otevřel šuplík ve stolu. Musel se v něm prohrabat, aby našel krabičku s prášky proti bolesti. Vytáhl hned první, co nahmatal a zjistil, že jsou to špatné prášky. Tyhle nebyly proti bolesti, tyhle rovnou člověku pomohly zapomenout na jeho trápení. Joshua na bílo zelenou krabičku hleděl, ještě si živě pamatoval, jak mu je předepsal doktor Wulf. A v paměti měl pevně vyryto, proč ty prášky vlastně dostal. Polkl a znovu zavřel oči.

„Opatrně s tím, ještě by sis mohl ublížit.“

Oslovil Joshuu milý hlas. Joshua otevřel oči a zdráhal se podívat, kdo to na něj mluví. Nakonec však musel oči zvednout a zadívat se nově příchozí do tváře. Měla pořád ty stejné tmavé vlasy, které se jí u konečků trochu kroutily a na tváři ten stejný milý úsměv, kterému dominovaly zelené oči. Joshua se v její přítomnosti cítil až téměř poníženě.

„Jdi pryč, Annie,“ požádal ji.

Annie pevně semkla rty a posadila se na hranu Joshuova stolu. Sledovala Joshuu a nenechávala ho v klidu.

„Proč bych měla chodit pryč, když vím, že mě potřebuješ?“ zeptala se jej Annie.

Joshua se zahleděl před sebe a pak na Annie. „Protože nejsi skutečná, nedokážeš mi pomoct, protože už jsi stejně jednou odešla,“ vysoukal ze sebe Joshua přiškrceně.

Annie si založila ruce do klína a věnovala Joshuovi svůj povzbuzující úsměv.

„Jsem jen tak skutečná, jak ty chceš,“ začala a natáhla se po Joshuově ruce, vzala ho za ni a dívala se mu do očí, „a teď očividně chceš, abych byla skutečná.“

„Já vím, že jo. Jenže je to hrozně těžký.“

Joshua pustil Anniinu ruku a schoval si obličej do dlaní. Annie stále seděla na stole a dívala se na Joshuovo trápení.  

„Už jsi zvládl o mnoho těžší věci. Nemůžeš říct, že uhlídat malou holku je hrozně těžký,“ kárala ho kriticky Annie. Joshua si sjel dlaněmi po obličeji, sjel pohledem k Annie a fotce, která se schovávala za jejími zády.

„Tady nejde jenom o ni. Je v tom mnohem víc. Zase to na mne začalo doléhat. To, co jsem provedl,“ Joshua si v myšlenkách promítla všechny ty děsné výjevy, které zažil, vydechl a podíval se na Anniin obličej, „své sestřičce.“

Joshua cítil v očích slzy, přikládal si to za vinu už hodně dlouho. Proto měl ty prášky, aby se mohl, alespoň někdy vyspat, proto byl tak dobrý ve své práci. Rozhodl se konat víc dobra a navíc mu tvrdá dřina prospívala. Občas to, ale nedokázal vydržet.

Annie zavřela oči, povzdechla si a znovu se podívala na Joshuu. „Nikdy jsem neřekla, že za to nemůžeš. Vždycky si sám věděl, jaký podíl viny na tom máš, že tu s tebou sedím, ale přísahám, že jsem na tebe nikdy, opakuju nikdy, nebyla naštvaná. Vlastně jsem ti v tom samém okamžiku odpustila, protože jsem věděla, že to nemáš tak jednoduché.“