ERROR

8. kapitola

{NIKKI}

„Výborně, takže se někdy večer sejdeme ve společenské místnosti a dořešíme to?“ pokračoval pan Maxwell, v očích jsem mu viděla váhání.

Rozmýšlivě jsem přikývla. Maxwell mi děkovně poplácal po rameni a zašel zpátky na cvičiště. Vydala jsem se plíživou chůzí za ním. Napůl jsem se radovala a napůl jsem měla strach z toho, že se mnou kuje pikle někdo další, ale nedalo se svítit, Maxwellova pomoc by se mohla velice hodit. O tom jsem nepochybovala.

Cvičiště byla podlouhlá hala s několika vyznačenými kójemi a různě vzdálenými terči. Dveře byly za místem, kde všichni střelci stáli, a ústily do širší části haly, kde se skladovaly zbraně. Pár z mých nových kolegů stálo za vyznačenou čarou a mířilo na terče. Zbytek si nechával něco vysvětlovat od Joshui. K té velké skupince přihopkal – ano přihopkal – pan Maxwell a očividně řekl něco, co se jim nelíbilo. Joshua si zachovával svůj vážný výraz a odešel od skupiny.

Rázoval si to ke mně a já jsem se stala terčem pro Liriny mstivé a vražedné pohledy. Joshua se letmo usmál a zastavil se přede mnou.

„Mám ti teď zasalutovat, nebo tak něco?"

Řekla jsem mu s otráveným podtónem. Myslela jsem, že pan Maxwell má vést tohle cvičení a ne Joshua, jenže pro mne asi platila jiná pravidla. Joshua se zazubil. „Jestli po tom toužíš tak klidně, ale kvůli mně si škodu dělat nemusíš.“

„To je fajn, Joshi.“

Joshua mě sjel přísným pohledem. Neměl slovo Josh rád a já to věděla. Taky jsem ho tím moc ráda provokovala.

Joshua mi ukázal pistoli, kterou si přinesl. Držel ji v dlani tak lehce a přirozeně. Díky své práci nejspíš musel s pistolí zacházet často.

„Už jsi to někdy držela v ruce?“

Zeptal se s povytaženým obočím. Začalo mi to nervózně šrotovat v hlavě.

„J…jasně." 

Nechtěla jsem mu lhát. Opravdu ne, ale nemohla jsem si pomoc. Je pravda, že jsem měla několik možností zbraň v ruce držet a možná si i zkusit vystřelit. Danny, jeden chlap z tátovy ochranky, mi nabízel, že mne naučí, jak zacházet s pistolí, ale já vždy odmítla. Teď jsem si za to nadávala. Joshua si mě podezřívavě změřil.

„A střílela?“

Jeho výraz se mi absolutně nelíbil. Tvářil se, jakoby mi vůbec nevěřil a teď mě jenom zkoušel.

Polkla jsem. „Ehm, dalo by se to tak říct.“ Snažila jsem se to říkat s jakousi přirozeností, ale nešlo mi to, spíš to znělo hrozně prkenně.

Joshua se samolibě usmál, chystal na mne něco, co se mi za to lhaní vymstí. Karma je sviňa. Joshua pokynul k pistoli, abych si ji od něj vzala. Neochotně jsem se po nebezpečném kusu kovu natáhla a sevřela prsty kolem rukojeti.

„Tak se támhle postav,“ ukázal na čáru před jednou z drah s terči, došla jsem tam a stoupla si. „Postav se, jako bys chtěla někoho zastřelit a vystřel.“

Vystřel? On vážně řekl, že mám vystřelit?!

Velmi neochotně jsem se s lehce rozkročenýma nohama postavila těsně k čáře, pistoli jsem si chytila oběma rukama a natáhla je před sebe. Upřímně jsem doufala, že na mne právě teď nekoukal někdo, jako třeba Lira, nejspíš by si na mě pak pěkně smsla. Cítila jsem, jak jsem napjatá. Snažila jsem se spolknout knedlík v krku a Joshuův upřený pohled v zádech mi fakt moc nepomáhal. Pokoušela jsem se namířit na terč před sebou, abych se aspoň trochu trefila. Zhluboka jsem se nadechla, pomalu jsem položila prst na spoušť. Napjetí mne nepouštělo, ruce se mi začaly třást. Buď teď, nebo nikdy. Zmáčkla jsem spoušť a… A nic se nestalo.