ERROR

10. kapitola

ZPRÁVA O PRŮBĚHU MISE 8HQJ56

OD: KAP. JOSHUA KEIGHT

PRO: ULRICH DIETER

STATUS: PŘÍSNĚ TAJNÉ

Mise proběhla hladce, spolupráce sice byla vynucena, ale nedošlo k žádným zraněním ani prozrazení.

ZPRÁVA: ZÁVĚŘ O MISI 8HQJ56

OD: KAP. JOSHUA KEIGHT

PRO: ULRICH DIETER

STATUS: PŘÍSNĚ TAJNÉ

Mise nedopadla dle plánu, stále je však šance napravit dopad tohoto fatálního pochybení. Namísto Nicole Jane Smithové jsem do OD přivedl Nicole Londovou. Chyby jsem se dopustil díky svému vlastnímu pochybení a důvěřivosti v anonymní tip o pohybu Smithové, přesto hlavním důvodem bylo to, že Londonová sama sebe všude uváděla jako Smitheovou. Téměř stejné a zaměnitelné příjmení.

Navrhuji řešení takové, které by mohlo zmírnit změnu našich plánů a zároveň by mohlo usnadnit život, jak nám tak Smithovým. Ve veřejném hlášení o splnění mise prohlásíme, že vše dopadlo podle plánu a Smithová je opravdu v bezpečí na základně OD. Všechny přesvědčíme o tom, že Londonová je doopravdy Nicole Jane Smithová. Navrhuji proto držet tady Londonovou zhruba 4 až 6 měsíců, zařadit ji do života zde. Toto řešení by nám mělo poskytnout dostatek času na zjištění toho, kdo vyhrožoval Smithovy prostřednictvím jeho dcery a zároveň na eliminování dalších možných problémů, které se mohou díky našemu počínání vyskytnout.

[NIKKI]

Posadila jsem se na postel a zírala do zdi. Cítila jsem se tak podvedená a využitá, jako ještě nikdy. Nějak jsem nechápala, co jsem to vlastně našla, prostě mi význam toho nechtěl dojít, i když jsem to věděla. Bylo mi hrozně. Myslela jsem si o Joshuovi ledacos, ale tohle doopravdy ne.

Za oknem, které bylo vysoko ve zdi, už se začínalo stmívat. Stále jsem tu byla sama, říkala jsem si, že počkám ještě chvíli, měla jsem děsnou chuť na to si všechen vztek vylít na Joshuovi. V hlavě jsem si připravovala několik různých verzí dialogů, které bych s Joshuou mohla vést. Ve všech jsem na něj odhodlaně křičela a dávala mu sežrat to, co jsem si přečetla, v pár verzích jsem mu dokonce vrátila facku.

Z předsíně se ozval zvuk kroků, chtěla jsem se zvednout ze svého místa, ale zůstala jsem sedět. Joshua vešel do kuchyně, viděla jsem ho dveřmi. Čekala jsem a pozorovala ho při tom, co dělal. Vypadal unaveně a ztrhaně, opřel se o kuchyňskou linku a promasíroval si spánky. Otočil se, ze skřínky vyndal sklenici a napustil si do ní kohoutkovou vodu, napil se a koukal do země. Pomalu bych i řekla, že zapomněl na mou přítomnost tady.

Zvedla jsem se z postele a opřela jsem se o futra dveří spojující kuchyni a obývák/ložnici. Joshua se střídavě podíval na mne a zpátky na podlahu, nadechoval se k tomu, že něco řekne. Já ho však předstihla.

„Všechno co řekneš, pro mě budou jenom špatný kecy."

Sama sebe jsem nechápala, proč mi ta slova šla ze rtů tak ostře. Joshua vzhlédl, jeho pohled za něj jasně promlouval.

„Eh?"

Hloupější odpověď jsem od Joshui v životě neslyšela, a nejspíš už v životě neuslyším, jenže frustrovaný a zoufalý výraz, který se za tím skrýval, byl ještě horší.

Zaváhala jsem, jestli budu pokračovat v konverzaci, která se nese v takovém to duchu, přeci jen jsem vůči Joshuovi v tomhle stavu pociťovala určitou míru lítosti.