ERROR

6. kapitola

{NIKKI}

Seděla jsem v útulné společenské místnosti nedaleko vestibulu, kam mne odvedl Owen. Říkal, ať tu na něj počkám, že se za chvíli vrátí, doufala jsem, že tu bude brzy. V místnosti se mnou bylo asi dalších dvacet lidí, dost z nich sledovalo zprávy v televizi na stěně se ztlumeným zvukem a několik hrálo billiard v rohu. A já? Já se snažila věnovat deskám od Dietera. Listovala jsem papíry v nich, vše si několikrát přečetla. Nejvíc jsem však visela pohledem na mém týdenním rozpisu.

Pondělí - Branné cvičení skupina 15

Úterý - Výpomoc v kuchyni

Středa - Branné cvičení skupina 8

Čtvrtek - Výpomoc v kancelářích

Pátek - Výpomoc v kuchyni

Sobota - Branné cvičení skupina 15

Neděle - Volno

Každý úkol, který jsem měla pravidelně plnit, se počítal na hodiny, to bylo vysvětlené v textu pod tím, ale nějak jsem nechápala, proč mám v branných cvičeních dvakrát skupinu 15 a jednou 8.  Možná, že se pokaždé dělalo něco jiného. No bylo to možné. Moc se mi to nelíbilo, ale neměla jsem na vybranou, jelikož mi Dieter vybrat ani nedal. Povzdechla jsem si. Začínala jsem už od zítra, tedy úterý, výpomocí v kuchyni. Nějak extra jsem se na to netěšila, ale možná pořád lepší, než aby mne drželi někde zavřenou.

Znuděně jsem hleděla do papírů a vzpomněla si na Joshuu a to, že něco tají. Dobře jsem si pamatovala, co je na tom papírku napsáno. 20:00 Chatue De Borx Rakousko-francouzské hranice. Přesně to na něm stálo a Joshua ho střežil, jako oko v hlavě. Ještě tak vědět ty GPS souřadnice, které byly na druhé straně. Najednou jsem se podívala na svůj rozpis a nad hlavou mi téměř blikla žárovka. Joshua měl svoji vlastní kancelář, a co já dělám ve čtvrtek? Výpomoc v kancelářích! Bilo to do očí, mohla jsem se mu vloupat do kanceláře  zjistit o těch informacích něco víc. Teď už jsem jenom musela vydržet tři dny.

Z toho nápadu jsem byla najednou plna elánu a klidně bych se vrhla okamžitě do akce, jenže tak to nefungovalo. Začala jsem nervózně poťukávat do desky stolu, než se od televize ozvalo hlasité mručení. Otočila jsem se na židli a sledovala dění na obrazovce.

Ve zprávách byl můj otec, dával tam nějaký rozhovor. „Zesilte to," řekla jsem lidem u televize. Napřed jsem si myslela, že to nikdo neudělá, ale nakonec přeci jen televize hrála hlasitěji.

„...myslím, že už se k tomu nebude více vyjadřovat. Případ bude moci být odročen, jsem si tím sto procentně jist. Můj klient je nevinný, jelikož jednal v sebeobraně. Nashledanou."

Otec zmizel ze záběru tím, že za sebou zavřel dveře. Stoupla jsem si a přešla k té partičce u televize.

„Co se stalo?"

Potřebovala jsem vědět. Jedna dívka mi věnovala nevěřícný pohled, ale vypadala, že mi to vylíčí.

„Senátor Kronsy zastřelil civilního člověka, bez nějakých známek souboje nebo tak. Vypadal, že se mu prostě jenom zachtělo. Parchant jeden," zabručela. Tlumeně jsem poděkovala, sbalila desky a vyřítila se z místnosti.

Udělalo se mi špatně od žaludku. Tohle nešlo, jak by mohl senátor jen tak někoho zastřelit? O můj otec ho obhajoval. Byl už u spousty zvěrstev na straně pachatelů, ale nikdy to nebylo nic takového, povětšinou obvinění z praní špinavých peněz, ale vražda? To by otec opravdu obhajoval vraha?

Zastavila jsem se za rohem chodby a opřela se o zeď. Hrozně moc jsem chtěla vidět Owena, ale netušila jsem, kde by mohl teď být. Říkal, že má nějakou práci, ale kde. Nakonec jsem se rozhodla najít si cestu do pokoje podle plánu OD. Překvapivě se mi to povedlo a tak jsem si zalezla dovnitř, sedla si na postel a opřela se o její čelo. Přitáhla jsem si kolena pod bradu a snažila se na něco přijít.