ERROR

11. kapitola

[JOSHUA]

Vyzvánění telefonu se rozléhalo tichým pokojem, jako bodavé dýky utvořené ze zvuku. Joshua pomalu otevřel oči a mhouřil do místnosti zalité ranním světlem. Hlava ho bolela jako střep a zvonící mobil tomu moc nepomáhal. Zašátral rukou kolem sebe a snažil se nahmatat telefon, překvapila ho skutečnost, že usnul vsedě na zemi, opřený o zeď. Jakmile měl v ruce telefon, nějakým způsobem přijal hovor a přitiskl si aparát k uchu.

„Keighte, jak je ksakru možné, že jsem vás už od čtvrtka večer neviděl?! A co ty dva ranní nástupy?"

Vyštěkl na Joshuu hlas Dietera. Joshuův mozek tu informaci zpracovával pomaleji, než obvykle a ještě pomaleji formoval vhodnou odpověď.

Nakonec z Joshui vylezlo pouhé: „Promiňte, zaspal jsem."

„To jste zaspal víc, jak dvacet čtyři hodin? Obdivuhodné, kapitáne Keighte."

Upozornil Joshuu s nezvykle tvrdým tónem. Joshua se při oslovení kapitán otřásl. Stále se mu v hlavě ozýval Nicolin hlas. Podle toho, jak neuvěřitelně chladně řekla kapitín, by Joshua dokázal říct, že to znělo až znechuceně. Volnou rukou si podložil hlavu, celý předešlý večer se mu mlhavě vracel, tedy vracela se mu ta hádka s Nicole, ne to jak otevřel první lahev s alkoholem, kterou našel.

Seděl napůl svalený k jedné straně u zdi a nepřítomně koukal na svůj gauč. Hlavu měl těžkou a jen těch pár myšlenek, které dokázal po alkoholovém opojení poskládat, ho sžíralo zevnitř.

„Keighte? Jste v pořádku?"

Ozvalo se z telefonu, po Joshuově dlouhé odmlce. Joshua měl najednou pocit, jako kdyby dostal facku.

„Jistě pane, já... budu tam do půl hodiny, omlouvám se, už se to nestane."

Joshua nečekal na odpověď a hovor vypnul. Nedokázal už Dietera poslouchat, bohužel zároveň se nedokázal srovnat sám se sebou. Měl pocit, že po zpití se do němoty ho všechny ty pocity přejdou a na několik málo dnů bude mít zase otupené emoce a dokáže normálně fungovat. Dnes se to minulo účinkem. Nejhorší, ale bylo, že byl mimo téměř třicet šest hodin. Třicet šest hodin, které si pamatoval jen útržkovitě a v mlze, uběhlo bez jeho řádné účasti – tedy krom ztrestání několika lahví tvrdšího alkoholu.

Podíval se na své dlaně složené v klíně. Obě dvě měl špinavé od něčeho červeného, co připomínalo krev. Napřed se zděsil, že někomu ublížil, ale po bližším prozkoumání zranění poznal, že tohle si způsobil sám. Zvedl ruce před obličej a pořádně si je ještě jednou prohlédl. Třásly se mu – už zase -, klouby měl rozervané a dlaně pořezané.

I přestože cítil obrovskou propast beznaděje, vstal a voják v něm mu nařídil, ať se sebou něco udělá. Jenže sotva se Joshua neobratně postavil a vydal se nepříjemnou cestu do koupelny, sžíravý pocit ho plně pohltil. Při pohledu na to, kolik nalezl prázdných lahví od alkoholu. Sebral ze země dvě lahve od vodky, v jedné toho ještě trochu málo zbylo. Joshua udělal to nejhloupější, co mohl, odšrouboval víčko a obsah lahve do sebe obrátil. Pak ji i s tou prázdnou hodil do odpadkového koše. V kuchyni objevil na stole ještě prázdnou whisky, která ležela na boku a od jejího hrdla až k hraně stolu se táhl zlatavě zbarvený potůček, který končil v kaluži na podlaze.

Joshua zanadával a přihodil lahev k těm dvěma v koši. Napadlo ho, že to asi nebylo všechno, protože u kaluže se válely nebezpečně vyhlížející čiré střepy. Joshuovi to bylo tak docela jedno a sotva došel do koupelny, objal záchodovou mísu a vyzvrátil obsah svého žaludku. Spláchl záchod, u umyvadla si do dlaní natočil vodu a vypláchl si s ní pusu. Pozoroval svůj odraz v zrcadle, oči podlité krví a propadlé tváře naznačovaly, že doopravdy skoro dva dny nedělal nic jiného, než že pil. Teď už s tím nemohl nic udělat, jenom počkat na následky a potom pokračovat dál. Přejel si rukama po obličeji a hlavou se mu prohnala myšlenka, co kdyby se na celou tu akci vykašlal a nešťoural se pořád v těhle věcech. Bylo by to pro něj o hodně jednoduší a nemusel by riskovat. Pokušení bylo silné, ale zvuk řinčícího telefonu byl silnější.