ERROR

7. kapitola

{NIKKI} 

Čekala jsem před vchodem na cvičiště, kde dnes mělo probíhat branné cvičení skupina 8. Ty cvičený byly z mého rozpisu, kdy jsem měla stanovený čas. Sice se mi nelíbilo stát v sedm hodin ve studené betonové chodbě, ale zase stěžovat jsem si nemohla.

Ještě včera večer za mnou přišel Joshua s tím, že si musím znovu zajít do skladu pro nějaké oblečení na tyhle věci. Šla jsem z donucení. Joshua se na mne téměř neznatelně pousmál a podával mi svůj telefon se slovy, říkala jsi, že by sis chtěla zavolat. Telefon jsem si od něj vzala a on šel napřed. Chvíli jsem na něj koukala a přemítala, jestli je někdo, komu bych zavolat mohla. Nikdo, kdo by to skutečně ocenil, mě nenapadl. Moc přátel jsem neměla, a když už tak číslo na ně jsem si nepamatovala. Jediné, které jsem znala se vší jistotou, bylo na otce.

Tomu jsem, ale volat nechtěla. Proto jsem Joshuovi telefon vrátila. Obrátil se na mne s povytaženým obočím.

„Planý poplach,“ oznámila jsem trochu nervózně.

Joshua se ušklíbl a zastavil se. Byli jsme u skladu. Dveře odblokoval na ovladači svou kartou a pustil mě dovnitř. Zašel až k zadním regálům.

„Na branná cvičení potřebuješ nějaké, jakože vojenské oblečení,“ při slovu vojenské udělal uvozovky do vzduchu a já se neubránila letmému úsměvu.

„Jasně, takže maskáče a kanady?“

„Něco v tom smyslu, stačí, když si vezmeš něco z těch věcí tady,“ ukázal mi část regálu, která byla plná oblečení ve vojenské zelené, tmavě šedé a s maskáčovým vzorem

Vzala jsem si téměř všechno po dvou, dvoje kalhoty, bavlněná trička s krátkým rukávem, dokonce i tílka. Jenom mikinu, bundu a boty – jo, vojenské kanady – jsem si brala po jednom.

Joshua se na mne povzbudivě pousmál. „Myslím, že zítra bude stačit, když si vezmeš jenom ty kalhoty a nějaký tričko, samozřejmě boty. Jinak až půjdeš na skupinu patnáct, vem si i tu bundu.“

Jeho rady nejspíš k něčemu byly. 

Ve chvíli, kdy jsme skladem procházeli kolem spodního prádla, trochu jsem zaváhala. Koneckonců už jsem vcelku potřebovala nové. Zastavila jsem se a střelila pohledem po Joshuovi.

„Ehm… myslíš, že bych si mohla nějaké vzít?“ zeptala jsem se vší trapností. Na Joshuovi jsem viděla zadržovaný záchvat smíchu. „Fajn, že tě dokážu rozesmát, Joshi,“ vyprskla jsem.

Joshua se pokoušel o vážnou tvář, ale nešlo mu to.

„Jo jasně, vezmi si, co potřebuješ.“

Odsouhlasil mi to. Jenže se nějak neměl k odchodu.

„Ehm.“

Zabručela jsem na jeho účet a Joshua s rukou před pusou, abych neviděla jeho úsměv, odešel ven před dveře.

Vzala jsem si od každého několik kousků, tak nějak, aby mi to bylo. Nechtěla jsem tu zůstávat moc dlouho, už takhle jsem se cítila hrozně trapně. Ani ne za pět minut jsem vyběhla ven ze skladu a našla Joshuu, jak stojí před dveřmi a stále se usmívá od ucha k uchu. Sotva mě zpozoroval, zacukalo mu v koutku. Měla jsem nehoráznou chuť ho praštit.

A měla jsem ji stále. Nenuceně jsem se opřela o betonovou stěnu a koukala na další lidi, kteří byli zhruba v mém věku nebo o rok starší. Všichni jsme měli podobné oblečení, maskáčové kalhoty, nějaké tričko – já jsem si zvolila krátký rukáv – a buď mikinu, nebo bundu. Samozřejmě kanady nesměly chybět.