ERROR

2. kapitola

{NIKKI}

Útočník/osoba/člověk/zločinec/vetřelec nehodící se škrtněte, mi nedovolil ustoupit. Přitiskla jsem se na dveře a snažila se setřást jeho dlaň z mé pusy. Pokus s ním bojovat taky nebyl nejlepší. Převyšoval mě zhruba o hlavu a svalová hmota mu rozhodně nechyběla. Vlastně se dalo říct, že jsem ztuhla na místě. Koukal na mne ze tmy, protože za tu dobu stačila světla zhasnout. Neměl žádnou masku, takže jsem byla úplně mimo, většina únosců nebo vrahů bývá maskovaná ne? A myslím, že by měl být, aspoň v té situaci, že tady máme kamery snad všude, kde se dá.

"Pššt."

Zamumlal na mne. Věnovala jsem pohled to, jako vážně?, a konečně se mi povedlo z pusy sundat jeho ruku. "Co má tohle sakra znamenat?!" vyjela jsem na něj okamžitě. Nebála jsem se, nevypadal, že by mi chtěl ublížit.

"Přepadení to není, to se opravdu nemusíš bát."

"A co to pak je? Přátelské pokecání? Čaj o páté?"

Mlčel. "No?" můj hlas zněl hodně podrážděně a on si to uvědomoval. Změřil si mě pohledem.

"Nicole Smithová?" zeptal se povýšeně. Mé příjmení, které normálně používám, i když bych měla užívat otcovo - Londonová. Jen ho pokaždé vysloví špatně, ale kývla jsem mu na to.

"No a co má bejt?" Obořila jsem se na pana Nenápadného.

"Půjdeš se mnou."

"A to jako proč? Myslíš si, že jsem idiot?" Můj výraz mu napovídal, že to se mnou bude mít těžké. Ne, rozhodně mě odsud jen tak nedostane.

"Protože mám od mého šéfa nařízení, abych tě přivedl."

"Takových už před tebou bylo. Nemysli si, že seš první, kdo se tu pokouší o únos!" křikla jsem na něj. Obrátil oči v sloup a vypadal, že neví, co si se mnou má počít.

"Jenže tohle není únos, chápeš? Nejsem ozbrojený, nemám ani převlek či jiné maskování a tak to sakra není únos jasný? Ale bude - za chvíli - když nebudeš spolupracovat."

Kypěl v něm hněv a očividně si ho chtěl vylít na mně. Nebo spíš neměl jinou možnost. Zašátrala jsem po klice na dveřích a otevřela je. Donutila jsem ho tak ustoupit několik kroků víc do haly.

"Prosím, můžeš jít," nastavila jsem mu dveře tak, aby mohl odejít. Ohromeně na mne koukal.

"Tobě je to fakt úplně jedno, co?" prohodil.

"Jo, vlastně jo. A teď vypadni," zahulákala jsem na něj. Stála jsem tam tak u dveří, držela kliku a čekala, než si pán uráčí odejít. Hleděl na mě s tím zkoumavým pohledem, jakoby zhodnocoval nějaké informace, které mě unikly. A pak udělal něco, co jsem vůbec neočekávala, ale čekat jsem to měla. V klidu prošel kolem mne, ale když byl těsně za mnou a těsně venku, vrátil se o krok zpátky, chytil mě za paži, přitáhl mě na svou stranu a obemkl mě svýma rukama. Nestihla jsem se vůbec bránit. A až teď jsem začala kopat kolem sebe a vřískat.

"Neříkal jsem ti to?" zamrmlal a nohou zabouchl vchodové dveře. Rozkřičela jsem se ještě víc. Pokusil se, se mnou někam pohnout, někam mu to nešlo jelikož, jsem sebou stále smýkala a nehodlala stát na jednom místě. "Panebože! Nemůžeš bejt sakra chvíli v klidu? Stačilo by deset minut a pak si dělej, co chceš!"

Ale já byla jako hluchá a prostě jsem jen mlátila, škrábala, vřískala a snažila po sobě zanechat, co nejvíc škody. Jemu to však bylo úplně jedno. Otočil si mě proti sobě a než jsem se naděla a našla svou šanci, přehodil si mě přes rameno a začal odcházet od mého domu.