Too much about it

2.

Bena jsme hledali asi 15 minut. Našli jsme ho u lavičky, kde sedávám. Čekal tam.
,,Beneee!" Vydechnu velkou úlevu, když ho vidím.
Začnu si ho hladit. Ten kluk se na mě kouká, vlastně o něm nic nevim ani jeho jméno. ,,Jak se vlastně jmenuješ, hledám tady s tebou psa a nevim ani tvoje jméno?" Jako kdyby mi četl myšlenky. jeho hlas byl hrubý, ale zároveň mě nějak uklidňoval. ,,Jayes, jmenuju se Jayes." Řeknu nervozním tónem.  Koukám se na něj a přitom hladím Bena. ,,Já jsem Harry." Řekne. Já se jenom pousměju.
Najednou mu začne zvonit telefon ,,Kurva!" Zvýší hlas. Zvedne to. ,,Jo přijdu,  jenom jsem se zdržel hned tam budu vole." Má úplně jiný tón hlasu, než když mluvil semnou. Celou dobu se na něj koukám. On zavěsí a začne se mi Koukat do očí. Hned jsem se ale odvrátila. ,, Já už budu muset jít za kámošema." Odvrátila jsem se od Bena a rychle jsem se vyhoupla do stoje. Rychlým pohybem mě píchlo v loktu. Snažila jsem zamaskovat pichlavou bolest. ,,Jop a Díky tak si to užij s kamarádama." Nevěděla jsem co říct a nechtěla jsem mu říct jenom díky. ,, Jo užiju." Při mluvení se mi intenzivně kouká do oči. Přejel mi mráz po zádech, má tak krásné oči.
,,Tu ruku si leduj a zavaž." Řekl. Otočil se a šel směrem pryč. On si toho všiml?
Tohle nesmí nikdo vědět. Né, že by se někdo zajímal, ale...
,,Harry!!" Harry se otočil. ,, Prosím neříkej tohle nikomu."
,,A komu bych to jako měl říkat?" S úšklebkem se otočil a odešel.
Chvilku jsem tam jenom stala a zpracovávala, co řekl.
Zatahám Bena za vodítko a z kapsy vytáhnu mobil. Na displeji vidím ze už je skoro 10 hodin večer. To už je tolik?
S Benem jdeme směrem k mému domu. Loket mě začal čím dál tím víc bolet, snad to nebude zlomený.
Otevřu vchodové dveře. Je tady ticho a zhasnuto? To už šla máma spát ? Odpoutám Bena z vodítka. Zamířím hned do koupelny, abych se osprchovala a převlékla do pyžama.
Ruka mě čím dál tím víc bolí. Ve sprše jsem si vyčistila všechny rány. Vzpoměla jsem si na Harryho, který mi řekl, abych si ten loket ledovala.
Vyjdu z koupelny a vydám se rovnou do kuchyně. Snad máme mraženou zeleninu, abych si mohla ledovat ten loket.

Nesnáším to. Dřív jsem se do školy těšila. Těšila jsem se na ně, na Nee na to, že si mě lidé budou všímat a říkat si ,,chci být jako ona." Nechceš. Teďka fakt ne. Vždycky jsem si říkala, co ty lidi na mně vidí. Pro mě to bylo normální. Pro ně ne. Až teďka jsem pochopila, co chtějí. Chtějí pozornost. Chtějí partu přátel, kterou jsem měla já. Jenomže oni viděli, jenom to co jsme chtěli, aby viděli. Nikdy neviděli tu celou pravdu. To co jsme byli, byla maska, kterou jsem sundala po smrti Nee.
Ta samota mi vyhovuje. Vyhovuje mi tenhle život, ale zároveň ho nesnáším.
Sedím u stolu. Mamka mi připravila snídani, jako každý rok mám lívance s javorovým sirupem. Při druhém soustu se mi chce zvracet. Ty lívance tohle všechno mi připomíná, jak na hovno to všechno je.
,,Včera jsi se nějak zdržela venku?'' Máma se na mě kouká s naději, že jsem s někým byla. Né mami. Nebyla nebo vlastně Jo s klukem, kterej mi pomohl se zvednout. To ji říkat vážně nebudu.
,,Jo šla jsem se s Benem trošku víc projít, když jsem se vracela spadla jsem, proto mám ten obvaz okolo ruky a NÉ mami s nikým jsem nebyla."
Máma povzdechne. ,,Jayes měla by jsi zase začít žít normální život." Cítím jak mi začínají pálit oči. Je to tady ještě jsem nebyla ani ve škole a chce se mi brečet. ,,Jayes hlavně dýchej." Říkám  si vduchu.
,,NE mami nemohla. A ani nechci. Nechci být jako ty. Nechci být jako všichni."
,,Jayes vždyť ti to vyhovovalo, nikdy jsi nic neřekla." Kouká se na mě s vyčítavím pohledem.
Tohle je to co máma nikdy nechápala, nikdy jsem nechtěla být jako ona.
,,Nikdy jsi mě nechápala." Řeknu skoro šeptem. Je mi jasné, že to máma slyšela.
Vezmu rychle batoh, nazuju si boty. Do školy se mi nechce. Doma bych to další minutu nezvládla.

Stojím tady. Před školou, před tým místem plných lidí. Jsem mezi posledními, protože jsem se procházela po parku. Tuhle chvíli jsem nejvíc oddalovala. Jsem skoro u dveří, loket mám zavázaný. Obvaz jde dost vidět. Hned lituji, že jsem si nevzala tričko s dlouhým rukávem.
Naposledy se hluboce nadechnu. Vkročím do budovy školy. Slyším ty zvuky. Smích, řev tohle mi nechybělo. Jdu směrem ke své skříňce. Upřeně se na mě kouká několik lidi. Cítím se nepříjemně. Skloním pohled k zemi, abych se na ně nemusela koukat. Já  vím, že když se budu koukat do země duch ze mě nebude. Tak moc bych si to přála.
Otevřu svoji skříňku. Vytáhnu pár učebnic, cítím jak se mi klepou ruce. ,,Musíš dýchat."Říkám si v duchu. Jayes to zvládneš začínám panikařit. Zabořím hlavu do skříňky. Všimnu si společné fotky mě a Nee. Na fotce sedíme u potoka. Vypadám tam šťastná, taky jsem tam šťastná byla. Tak moc bych to chtěla vrátit zpátky. Tak moc bych chtěla, aby tady Nee byla semnou na poslední první den na střední škole. Tolik by toho bylo jinak, kdyby tady byla. Tu fotku jsem nemohla sundat. A ani nemůžu.

Chci zavřít skříňku. Uslyším hlasy pro mě dost známe hlasy. Moje nutkání se otočit je silnější než já a otočím se. Jsou u skříňky Eda. Ed je takový ten tatínek party, má skříňku naproti mě.
Pomalu se otáčím, vidím je tam všechny stát. Smějou se. Oni se smějou. Beze mě bez Nee. Začíná se mi dělat špatně, motá se mi hlava. Koukám se na ně věcnost, pro mě to věcnost byla.
Nikdo o mě nezavádí ani pohledem.
Otočím se zpátky. Do tašky si skládám pár učebnic s jednou rukou mi to jde docela těžko.
Zavírám skříňku, snažím se, aby to bylo co nejvíc potichu. Nechci aby si mě všimli.
Ale zastaví mě hlasitě hulákaní moji bývalé party
,, Styles se nám přišel ukázat!!!"
,,Mysleli jsme ze se naukážeš." To příjmení neznám.
Ze zvědavosti se otočím.
Strunu v pohybu. Je to on. Koukám se na něj a on na mě. Nemůžu se ani pohnout.
Co tady děla?!
Snažím se co nejrychleji vzpamatovat. Teď se na mě kouká celá moje bývalá parta.  Nene, tohle jsem nechtěla! Rychle zavřu skříňku. Musím od nich pryč,  jinak se brzo udusím.
Na moji bývalou partu se nemůžu ani podívat, přijde mi jako, kdyby jsme na chodbě byli jenom my, nikdo jiný. Snažím se co nejrychleji odejít. Někam se schovat. Zamířím to rovnou na záchody. Rychle se zamknu v  kabince. Schoulím se na zem. Do očí se mi nahrnou slzy. Takhle to nikdy být nemělo, nikdy jsem neměla sedět schoulná na záchodech. Kdyby tady Nee byla, nikdy by se to nestalo. Nikdy bych neseděla na zachodcích sama bez přátel.

Když zazvoní musím se dát rychle dokupy. Vyjdu ze zachodu a zamířím  si to směrem do učebny.
Nikdo na chodbě už není. Super první den a já tam přijdu pozdě. Zaťukám na dveře a vejdu.
,,Ale slečna Destord se nám přišla ukázat." Řekne učitel jeho arogantním hlasem. Nikdy jsem ho neměla ráda,  jediný co ze sebe vymáčknu je pardón. Jdu směrem k mojí lavici ve které jsem sedávala s Nee.
Sednu si tam. Porozhlédnu se po třídě.
Většina oči ve třídě je upřena na mě.
Všichni sedíme jak minulý rok. Jeden člověk tu ale chybí.
Zato jeden nový je před tabulí.

Na oběd nemám chuť. V jídelně jsme  sedávali vždycky u okna. Dělali jsme snad největší hluk v jídelně. Nikdy by mě nenapadlo, že budu jíst sama v koutě a to jídlo nebude vyvážený salát.
Teďka sedím sama v koutě. S výhledem na náš stůl. Moje místo obsadil Harry. Nee místo je prázdné. Nemůžu se přestat koukat na její místo.
Před sebou mám obraz Nee. Směje se vypadá šťastně. Musím přestat. Ani si neuvědomím, že mi po obličeji stéká slza. Musím se chovat nenápadně, to že budu brečet v jídelně, všechny akorát přiláká. V tomhle světě jsem žila moc dlouho. Vím jak to chodí. Jayes to zvládneš! Je to jenom jeden rok, pak už tě tady nikdo neuvidí. Nikdo si na tebe nevzpomene. Tohle jediný mě drželo nad vodu, je to jenom jeden rok.