Too much about it

4.

Čtyři dny jsem nebyla ve škole. A popravdě jsem nechtěla jít ani dneska. Máma mě k tomu dokopala tím, že mě i odvezla před školu. Naposledy mě vezla do školy kvůli roztleskávání. Bylo to úplně jiný. To se smála. Dneska se mračila a skoro nic neříkala. Ten smutnej výraz na ní vidím každý den, co se na mě podívá. To jsem ji tolik sklamala? Roztleskávačku jsem dělala hlavně proto, abych byla s holkama z party, a taky to chtěla máma. Moje máma pro mě byla vzor. Chodila na stejnou školu co já. Roztleskávala a byla hvězda střední školy to stejný chtěla, abych byla taky. Jenom já nikdy nebyla jak ona. Nikdy mě to nebavilo. Po smrti Nee mě tam nic nedrželo. Nezapomenu na ten den, kdy jsem ji oznámila, že končím s roztleskáváním. Tak zlomenou jsme jí nikdy neviděla.
Stojím před školou, vůbec se mi tam nechce a za školu jít nemůžu. Hnedka by volali, mámě z toho bych se nevykroutila.

První hodinu mám angličtinu, ve které nechybí ani Harry. Sedím tady. Nikdo si mě nevšímá,za co jsem rada. Harry se baví s Hannah a nečemu se strašně smějou. Kdyby Hannah a moje parta věděla, že Harry byl u mě doma asi by se moc nesmáli. Ten člověk mě tak štve. Tady mě ani nepozdraví, ale u mě doma mě dokonce objímá. To objetí bylo...Chybělo mi někoho obejmout. Pomohlo mi to. V jeho objetí jsem se cítila v bezpečí, někdo tady pro mě byl. Nachvilku jsem si připadala, že mě někdo chápe. Harry mi neřekl ,,To bude dobrý."Jak všichni ostatní. Obejmul mě a mlčel. Proč lidi říkají,,Bude to dobrý."Když sami ví, že to dobrý nebude?Nemůžu přece myslet na Harryho objetí. Bylo to jedno objetí od  namyšleného kluka, který patří do mojí party. Bude stejný jak všichni z nich. Bude se tvářit jako kamarád, ale ve skutečnosti nebude a když mě nebude potřebovat, vykašle se na mě. Jak to udělali oni. Z myšlenek mě probere učitelky hlas. Z batohu si vytáhnu deník, stejně to bude nuda. Při pohledu na ten deník,  se mi vybaví včerejšek. Na který bych nejradši zapomněla.

Je skoro konec hodiny, do deníku jsem napsala všechno, co se včera stalo. Tentokrát  ho nemůžu nikde ztratit, a proto jsem si deník dala do zadní kapsy batohu. Co kdybych ten deník stratila a nenašel by ho Harry?? Co kdyby to byla třeba Hannah, kdo by ho našel?
Je konec hodiny a balím si věci do batohu. Jsem tady skoro poslední. Nechci vycházet v davu, vždycky čekám ve třídě, až se to trošku uklidní a na chodbě nebude tolik lidi.,,Jayes čtyři dny jsi nebyla ve škole a je teprve druhý týden školy."Stále si balím věci do batohu. Učitelku bych nejraději ignorovala a to taky tak trochu dělám. Ve chvíli kdy jsi dávam batoh na záda, se poprvé  podívám na učitelku,co chce, abych ji řekla, že se omlouvám? Já ale nemám proč.,,Jayes, proč jsi nebyla ve škole? " To se mě ptá zrovna na tohle? ,,Jestli to bylo kvůli tomu co se stalo v ředitelně. Pan ředitel měl pravdu. Neměla by jsi se zabývat tolik minulostí, já a pan ředitel jsme si mysleli, že už to není tak velká rána jako na konci roku."Proč mi tohle říká. Proč si prostě nemůže hledět svého života a nechat ten můj.,,Tvoji kamarádi žijí život, jak žili život před smrtí Nee."Proč vůbec říká její jméno. Tohle už nevydržím slzy mi začínají stékat po tvářích. Když slyším její jméno, pokaždé si vzpomenu, že tady není. Už  jí nikdy nezavolám, nikdy neucítím její levandulovou vůni, kterou jsem jí tak kritizovala tolik mi to chybí.,,Jak by jste se cítila, kdyby vám umřela nejlepší kamarádka. Smířila by jste se s tím za dva měsíce? "Můj vztek je čím dál tím větší, proč si vůbec dovoluje něco říkat o moji nejlepší kamarádce. ,,Vy asi nevíte, jaké to je mít někoho rád,  když říkáte tohle! "Můj hlas je vyšší a vyšší. Na učitelce jde videt  jak je v šoku. ,,Moje parta,  která se tvářila jako nejlepší na světě. Hnedka po tom co jsem se dozvěděla, že je Nee mrtvá ani mi nezavolali,  jestli jsem já v pohodě, jak mi je. Nikdo si na mě nevzpoměl!"Řvu přímo  na svoji učitelku angličtiny. ,,K čemu mi byli ty roky přátelství? K čemu? Radši bych neměla žádné přátele, než takové jaké jsou oni."Utíkám pryč ze třídy, ze školy. Ani jsem se ji nemohla podivat do obličeje. Po tom co jsem na ní řvala, jsem se cítila dobře. Konečně někdo slyšel to, co si myslím. Právě teď utíkám po chodbě jak největší Zbabělec. Většina lidi se na mě kouká už jenom kvůli tomu, že mám rasenku snad všude. V tuhle chvíli je mi to jedno. Druhý týden školy a já utíkám po druhý ze školy. Dobrá práce slečno Destord. Když jsem skoro u dveří, všimnu si pohledu Harryho. Pokaždé když se něco děje, musí u toho být Harry? Proč prostě? Kouká na mě a já na něho. Jeho zelené oči jsou až moc hezké a neobvyklé. Ne ne  nemůžeš myslet na Harryho oči. Málem do něj narazím, jde přímo naproti mně. Snažím se mu co nejlépe vyhnout.

Běžím po ulicích. Většina dětí je ve škole a dospělých v práci. Jenom pár aut kolem mě projede, jinak nikde nikdo. Připadá mi to jako v noci, když se chodím procházet s Benem. Ale i tak se nic nevyrovná nočním procházkám.
Zase utíkám. Utíkám před problémy, které za mě nikdo nevyřeší. Co když je, ale ani já řešit nechci?

Nikdy by mě nenapadlo, že budu utíkat ze školy. Dřív jsem do školy chodila celkem ráda. Známky jsem měla skvělý. Snažila jsem se, protože jsem chtěla jít na vysokou školu do New Yourku. S Nee jsme plánovali všechno. Plánovali jsme kde budeme bydlet, kam budeme chodit do kaváren. Všechno jsme si naplánovali. Nee také kromě roztleskávání milovala focení a tomu se také chtěla věnovat. Pamatuju si její přání k Vánocům. Přála si nový foťák, na který by mohla nafotit svoje portfolio na vysokou. Ten foťák jsem viděla snad milionkrát, ukazovala mi ho furt. Popisovala mi části foťáku, čemuž jsem absolutně nerozuměla. Ten foťák, o kterém mi snila snad každý den, nikdy nedostane. Nikdy ji neuvidím fotit. Nikdy neuvidím její radost.

Jsem skoro tam. U našeho místa v lese. Potřebovala jsem někam jít a tohle místo bylo naše místo. Vždycky jsem sem chodila, když jsem si potřebovala pročistit hlavu. Málem zakopnu o kořen stromu. Slyším šumění řeky, ve které jsme se byli kolikrát koupat. První den školy jsme se tady vždycky s Nee scházeli. Měli jsem tradici. Každá jsme napsali naše přání na papír. Spolu jsme je složili a hodili do řeky a věřili, že se splní. Naši tradici nechci a ani nemůžu porušit. První den školy jsem tady nebyla. Sedím tady na zemi na našem místě. Tohle místo jsme našli, když nám bylo 10. Pamatuji si to jak, kdyby to bylo včera. Scházeli jsme se tady každou středu a pokaždé když se něco stalo.
Naposledy jsme tady byli dva dny před její smrtí. Z batohu si vyndám tužku a papír. Stejnou tužku jako každý rok. Nikdy jsem ji nevyměnila za jinou a nikdy jsem ji nepoužila na nic jiného.
Přes zamokřené oči skoro nic nevidím. Na papírek napíšu jedno jediné přání. Přeji si vrátit den, kdy jsi mi navždy zmizela. Celý pomokřený papírek od slz poskládám. Kdybych mohla, nikdy bychom tam nešli. Nikdy by se to nestalo. Tolik bych toho udělala jinak. Nic víc na světě si nepřeji. Je to zvláštní sedět tady sama. Psát dopis sama. I když jsem se někdy cítila sama, vždycky jsem měla komu zavolat. A ten někdo byla Nee. Vždycky jsem měla Nee. Ona byla můj anděl, který mě nikdy v ničem nenechal. Měla jsem se víc snažit. Měla jsem jí víc zmáčknout hrudník. Neměla jsem to vzdávat. Papírek hodím do vody. Přeji si to, i když vím jak moc je to naivní.

.................................................................................
Ahoj! Tuhle kapitolu jsem psala na rehabkách, abych zabila čas. Doufám, že se vám bude líbit.❤️