Too much about it

13.

S Harrym brouzdáme po obchodě už několik minut. Hnedka jsem se zasekli u sladkostí, kterých jsme dali do košíku snad tunu. Nemáme šanci to sníst, ale Harry  trval na tom, že to musíme všechno koupit. ,, Co tohle?" Přehrabujeme se v oblečení, ale nikde tady není takové, které by se Harrymu líbilo. Upřímně jsou tady samé kýčovité trička s obrázky zvířat nebo vlajky Anglie. To bych si na sebe nevzala ani já natož Harry. Svůj pohled zaměřím na Harryho, který má na sobě chlupatý kabát a čepici. Ihned se začnu smát. Kdy si to stihnul obléknout?
Jdu k Harrymu blíže. Z kapsy vytáhnu mobil, abych si ho mohla vyfotit. Nemůžu se tomu přestat smát. ,, Harry udělej síír!" Harry na fotku zapozuje tak aby mě to ještě více rozesmálo.
Najednou mi na hlavě přistane čepice, kterou měl Harry na sobě. Při pohledu do zrcadla vypadáme oba dva jak největší trapáci. Nevadí mi to. Směju se s ním protože je to vtipné. Když jsem s Harrym většinou se směju. V něčem mi Nee připomíná. V jeho chování. To, že miluje fotit. Nikdy jsem ho, ale fotit neviděla. Zato Nee ta fotila i ve škole. Všude ho měla sebou.

Po té co nás paní prodavačka okřikla ať vypadnem. Jsme s Harrym radši odešli. Zaplatili jsme jídlo a utíkali jsme k autu, nebo ne. Harry utíkal, aby byl první u auta. Jasně, že jsem za ním běžela. Křičela jsem na něj přes celé parkoviště ať zpomalí. Nemohla jsem popadnout dech při tom jak jsem se smála a zároveň běžela. Harry rychle nasedl do auta. A teď? Teď tady venku stojím. Harry mě totiš nechce pustit dovnitř. Při běhu jsem si ani nevšimla kolik je na parkovišti lidí. Většina upíra svůj zrak na nás, což mě celkem znervózňuje. Po několikáté zabouchám na okno.
Nervózně přešlapuji. Ty lidi se nepřestanou dívat? ,, Harry dělej!" Je mi to čím dal tím víc nepříjemné, ale na Harrym jde vidět jak si to krásně užívá. Až teď jsem si pořádně prohlédla jak se směje. Pokaždé když se směje se mu na tvářích objeví ďolíčky s jeho krásnými zuby. Tento pohled je k nezaplacení. Někdy u toho nakrčí nos. Což udělal právě teď.
Z myšlení mě vytrhne klakson Harryho auta. Ani jsem si nevšimla, že otevřel dveře, jak jsem byla zamyšlená.
Rychle nasednu do auta. ,, Harry všichni se na nás koukali, jak kdyby jsme byli blázni." Harry se rozjede. ,, A ani jsme nekoupili to tričko."
Harry se pořad tak trošku usmívá. A ani mi neodpoví. To mě teď bude ignorovat?,, Harry neignoruj mě!"
,, Takže za prvý ať se divaj mě je to u prdele. Od tý doby co tě znám jsi se nikdy moc nesmála, nebo spíš vůbec. A dneska jsem tě konečně viděl se smát, jako vážně smát. Takže ať si to myslí. Upřímně my takový blázni jsme." Říká to, jako kdyby jsem řekla něco špatně. Vypadá naštvaně, ale zároveň jsme se před chvilkou smali. Překvapuje mě jak z minuty na minutu dokáže změnit náladu. Moje pusa je dokořán. Zaskočil mě. Jemu záleží na tom jestli se směju. Dneska jsem si to chtěla užít ne se s ním hádat. Vždyť to bylo super. On ví moc dobře proč se nesměju. Proč bych se vlastně měla smát, když mi umřela moje kamarádka. ,, Ty by ses taky nesmál, kdyby ti před očima umřel někdo, koho miluješ." Vybouchnu stejně jak on před pár minutami. Snažím se na něj koukat. Slzy v očích mě, ale přerušují. ,, Ty jsi to nikdy nezažil!" Harry prudce zastaví. Kouká se na mě. Jeho zorničky jsou rozšířené. Jde z něj strach. Stejný pohled měl při rvačce s Edem. V autě jdou slyšet pouze naše zrychlené dechy. Jsem jak zamrzlá. Po obličeji mi stékají slzy. Nikdy jsem se v přítomnosti Harryho necítila tak strašně. Harry popojede na kraj silnice. Nevím kam se mám koukat. Před sebe na něj. Nevím. Bojím se na něj jenom podívat. Harry je skvělí dokáže mě rozesmát během minuty. Tuhle stránku chci znát ne tuhle. Když je naštvaný jeho zorničky jsou rozšířené, lícní kosti více výrazné. To napětí mezi námi je strašné.
,, Víš co kurva." Začne. Jeho hlas, jeho tichý hlas mě tolik irituje. Možná bych byla radši kdyby na mě řval, protože vím, že by to rád udělal. ,, Ty  jseš zahleděná  jenom do sebe. Myslíš si, že ostatní lidi nemají problémy, že ten tvůj je největší problém světa, ale víš co kurva ono to tak není. Tvoje kamarádka umřela, ale to neznamená, že se nemůžeš bavit. A taky to není doprdele jedinej člověk, kterej umřel. Lidi umírají pořád. Takovej je prostě život." Jeho hlas se začíná pomalu zvyšovat. ,, Jseš skvělej člověk Jayes, kdyby jsi nemyslela jenom na to co si bude myslet Nee. Tolik by tě její smrt neničila. Musíš se naučit bez ni žít. Jít dál. Nee už tady není. Nikdy neuvidíš její úsměv. Nikdy ti doprdele neřekne co je správně a co ne. Bojiš se jenom dýchat, co kdyby se to Nee nelíbilo? Mrtvej člověk ti nic, ale doprdele nic neřekne. Dělej tak jak chceš ty ne jak by chtěl mrtvej člověk, kteryho kurva nevrátíš!"
Jeho poslední slovo mi v hlavě zní stále dokola. ,,Nevrátíš, nevrátíš!" Vím to! Vím, že ji nevrátím. Je mi z něj špatně. Je mi špatně z tohohle Harryho. S Harryho, který mě děsí.
Rychle otevřu dveře od auta. Ani se nerozhlednu. Naštěstí nic nejelo. Zabouchnu za sebou prudce dveře. Koukám se na Harryho, který svůj pohled míří před sebe. Jsem tak naštvaná. Mám chuť řvát, ale smutek je silnější. Rozejdu se k chodníku. V hlavě slyším jeho slova. Nikdy jsem si o něm nemyslela, že je schopný tohle říct. Skoro nic nevidím. Slzy nemohu zastavit. Potřebuji si rychle sednou, nebo se pozvracím.
Nechápu co ho tak naštvalo. Nic špatného jsem přece neřekla. Musím se koukat na jeden bod. Ani si nevšimnu, že Harry odjel. Nevím. naštvalo mě to snad ještě více. Jak se mám teďka dostat domu? Ani nevím kde je tady zastávka.

Aspoň hodinu se procházím po městě a snažím se každou minutu nerozbrečet. Mám chuť řvát. Řvát na Harryho, který se teďka valí doma. Lidem nevěnuji pozornost i přes to, že se na mě kouká snad každý druhý člověk, který kolem mě projde. Právě se nacházím na náměstí. V kapse od kalhot mám pár centů. Myslím, že bych si za to koupila sotva bagetu. Všechny svoje věci jsem nechala v Harryho autě. Jediné co mám je mobil. Na hlavě mám čepici, ale ani ta mě nezahřeje. Nemám bundu nic ani svůj batoh.
Všechny moje věci má Harry. V tašce mám několik věcí, které na zítra potřebuji. Výjimkou není můj deník. Můj deník, který jsem už jednou ztratila.
Začíná se stmívat. A já vážně nevím jak se dopravím domů. Musím najít nějaký způsob. Kouknu se do mobilu na spoje. ,, Třeba pojede autobus." Poslední autobus odjel před 5 minutami. ,,Super." Další jede až v 5 ráno.
Na displeji se mi ukážou další spoje. Není to autobus, ale vlak, který jede za 10 minut. Krásně, bych ho stihla. Začnu zhluboka dýchat. ,, Ne ne!" Já nemůžu jet vlakem. NEMŮŽU. Přešlapuji z místa na místo. Musím jít pěšky. Jasně, že je tady možnost zavolat mámě, ale to neudělám. Radši půjdu pěšky než poslouchat přednášku svojí matky.