Too much about it

1.

Ležím na posteli s knížkou v ruce, ale furt se koukám na mobil s tím, že někdo napíše, ale nikdo nepíše, a asi ani nenapíše.
Je to zvláštní pocit vědět, že jste sám a ještě před nekolika měsíci jste sám nebyl. Teďka tady sedím čekám a čekám...
Na co vlastně čekám, až do mě narazí kluk, spadnou mi učebnice na zem, on mi je pomůže sezbírat a zamiluje se do mě? Tuhle představu jsem dávno opustila. Nebo spíš ne, pořad v to nějak doufám.
Nikdy jsem sama nebyla, vždycky jsem někoho měla. Měla jsem je, ale oni tady vlastně nikdy pořádně nebyli. Měla jsem nejlepší kamarádku, měla jsem partu, se kterou jsem se scházela po škole a sedávala na obědech, vlastně dělala jsem s něma všechno, úplně všechno, byli jsme jako rodina, nerozluční, všichni naší partu obdivovali. Byla jsem oblíbená. A co mám teď?
Do pokoje  mi vtrhne máma rychle zaklapnu knížku ,, Jayes měla sis  protřídit ty krabice a  nachystat se do školy né si furt číst ." Máma se na mě podívá, z jejího výrazu nemůžu nic vyčíst. Pokaždé když na mě mluví. Mluví, jako kdybych byla duch, nebo spíš největší sklamání.Já vím, jak máma nechce, abych furt četla. Moje mamka si užívala vození na tréninky, vždycky chtěla, abych byla, jak ona oblíbená roztleskávačka.To se mi taky nějakou domu dařilo.
,,Do školy se připravím ráno mami." Máma si povzdechne ,,Tak aspoň jdi ven s Benem." Ben je náš pětiletý pejsek. Jediný stvoření co mi v týhle rodině neodsuzuje za to, že jsem skončila s roztleskáváním. Máma za sebou zabouchne dveře. Jediné co slyším je její povzdech.
Zvednu se z postele a odkopnu krabice za skříň, aby nebyli vidět. ,,Snad bude spokojená." Na ty krabice jsem nesáhla přes tři měsíce.
Chci se vrátit do postele, ale zavadím o skříň se zrcadlem. Koukám se na sebe, za ty tři měsíce jsem přibrala. Když jsem roztleskávala jedla jsem skoro jenom saláty a hlídala si váhu. Za tohle léto jsem přibrala asi tak 5 kilo. A nevadí mi to, nebo spíš je mi to úplně jedno. Kdyby jste tohle řekli starý Jayes asi by vám nevěřila, že bude mít za tři měsíce 5 kilo nahoře. Dřív jsem taky Chodívala běhat a to jsem milovala, vždycky jsem si u toho povídala s Nee. Běhávaly jsem k řece v lese. Brávala jsem sebou Bena. To běhání si vždycky užíval stejně jako my.
Při myšlence na běhání k řece a Nee se mi podlomí kolena, rychle ty vzpomínky vytratím z hlavy.
Půjdu vyvenčit Bena, už je celkem pozdě. Ráda s Benem chodím, když je tma.Nejlepší na tom je, že většinou nikoho nepotkám.
Vycházím z pokoje a slyším, jak máma vypráví příběh mladšímu bráškovi před spaním. Mně vyprávěla úplně ten stejný příběh. Příběh o královně a princezně jsem milovala stejně jako můj mladší bráška.
Jdu po schodech směrem ke dveřím a Ben už tam na mě čeká. Obuju si boty, připnu Bena na vodítko. Snažím  se být co nejvíc potichu, aby si mě máma nevšimla. Nepotřebuju slyšet její přednášku o tom, abych se upravila a vzala si na sebe něco jiného než volné tričko a tepláky. Nejpohodlnější kombo na světě.

Sedím tady na lavičce v parku, nechce se mi jít domů. Chci zastavit čas a sedět jenom na lavičce ve tmě. Zítřka se děsím. Poslední první den na střední škole, nejde to nějak přeskočit a jít už na vysokou? Co asi dělali přes prázdniny? Byli spolu? Napadne mě se kouknou na náš společný Instagram, který  jsme si udělali hned, jak jsme nastoupili na střední. Najednou se mi začnou klepat ruce. Začnu hluboce dýchat,abych se uklidnila.
S rozklepanýma rukama kliknu na účet, zarazím se několik nových fotek?
Kouknu se na fotky, které byly přidány před týdnem jsou tam všichni z naší party kromě mě, Nee a Lucy, která se odstěhovala před prázdninami a přestala s náma komunikovat. Nesnažila jsem se ji kontaktovat, protože nám před odjezdem řekla, že chce začít znovu bez nás. Chybí mi. Bylo to, ale její rozhodnutí. Několikrát jsem premýšlela o tom, že bych se jí mohla ozvat. Hned jsem to, ale zavrhla.
Na fotce jsou čtyři noví lidi. Dva kluci a dvě holky.
Fotka je focená u bazénu ve vile Hannah rodičů. Vypadá to, že se všichni baví. Za tohle léto mi nikdo z nich nenapsal a myslím, že si na mě ani nevzpoměli. To na to všechno zapomněli? Nechci vidět jejich výrazy, až mě zítra uvidí. Jak se mám chovat, až je uvidím? Co když se rozbrečím?Tahle představa mě děsí, ale je až moc reálná.
Mobil strčím do kapsy a rychle se zvednu z lavičky.
S Benem jdu směrem k velkým vilám, kde bydlí většina mých bývalých kamarádů. Za tu dobu jsem tudy nikdy nešla,  neměla jsem odvahu. Já jsem vždycky patřila mezi ty bohatší, protože bydlím v lepší čtvrti a hnedka za rohem bydlí všichni boháči. Většinou jim je přes šedesát a užívají si život v důchodu. Druhá půlka jsou rozvedený rodiny puberťáku, kteří  si užívají peníze svýho táty.

Jdu kolem luxusních baráku a nedokážu přestat myslet nad tímhle vším. Jdu trasu, která vede k vile Hannah rodičů. Tu trasu jsem šla snad tisíckrát, střízlivá i úplně namol.
Když jsem moc blízko vile, zastavím se. Najednou uslyším něčí kroky, někdo jde naproti mě. Je celý v černým. Černý džíny,černý tričko. Začnu couvat, abych se vzdálila. Potí se mi ruce a těžko se mi dýchá. ,,Neměla jsem sem vůbec chodit!" Zanadávám si v duchu. Ten člověk se víc a víc přibližuje a já se snažím čím dál  tím víc vzdalovat, ale Benovi se nějak nechce. Najednou začne štekat a škubat sebou. ,,Bene jdeme." Šeptám na Bena, který mě nechce poslouchat.
Snažím se couvat a couvat, ale Ben se ani nehne.
Najednou o něco zakopnu. Padám k zemi a Benovo vodítko mi vyklouzne z ruky. Ležím na zemi a sleduju Bena, jak utíká  k lesu, který je mi moc dobře známí. Chytnu se za hlavu a vidím před sebou člověka, který je mi povědomí. Je to kluk, tak o rok starší jak já, ale i tak ho neznám. Někde jsem ho, ale viděla.
Snažím se zvednout. Nemůžu se opřít, protože mě bolí ruka, na který je pár škrábanců. ,,Počkej já ti pomůžu!" Řekne kluk chraplavým hlasem. Chytne mojí bolavou ruku a pomůže mi vstát a já syknu. ,,Promiň jseš v pohodě?" Tomu klukovi nevidím moc do obličeje a to mě děsí. Snažím se něco říct, ale moc mi to nejde. Po nějaké době co tam oba v tichosti stojíme řeknu: ,,Jo jsem, jenom mě bolí ruka to bude v pohodě." Doufám, že to není zlomený. Musím najít Bena! Musím najít Bena! Začínám panikařit. ,,Díky,  že jsi mi pomohl se zvednout." Trapně se u směji na kluka a nervózně se rozkoukávám po Benovi, ale nikde tady není.
,,Hledáš toho psa?"zeptá se mě. Nechtěla jsem se sním dal bavit. Teďka  se vlastně nebavím s nikým kromě Bena. Nevím, kde mám Bena opakuju si stále v hlavě. Začínám  se potit a těžko se mi dejchá. ,,Nene!?."zašeptám, aby to ten kluk neslyšel.,,Hele jseš fakt v pohodě nevypadáš tak." Uchechtne se nevím co mu tady na tom přijde vtipný. Snažím se rozejít, ale jak kdybych byla přilepená na asfaltovou silnici. Motá se mi hlava. Tohle není dobrý. Snažím se dýchat a jít , ale nejde to. Mám pocit, že se brzo udusím.
,,Nechceš doprovodit domů?" Přibližuje se ke mně. Já se na něj nehybně dívám. Divá se mi do očí, přes tmu nemůžu rozpoznat jeho barvu očí. Jediné co vidím jsou výrazné lícní kosti.
,,Já á musím najít psa."řeknu potichu.
,,Tak jdem hledat psa." Řekne. Já se na něj koukám, jak kdyby byl duch. Vždyť ho ani neznám.
Rozejde se a já ho pomalým krokem následuji. Jsem s toho stále v šoku, už dlouhou dobu mi nikdo nepomohl.
Doháním ho. ,,Zpomal prosím!"Křiknu na něj.