Too much about it

16.

Všude kolem mě jsou noviny. Vždycky si na zem vyskládám noviny, abych mámě nezničila podlahu. Dříve jsem to nedělala, ale potom jak jsem nabarvila její podlahu a nešlo to umýt. Jsem ráda, že můžu domů přinést barvy.
Černou džísku, kterou jsem si koupila. Chci dnes předělat. Poprvé jak jsem ji uviděla, jsem si vzpomněla na Harryho. Má úplně stejnou. Mám tady také dvě trička, která potřebují upravit. Asi začnu s nimi. Přece mám na to celou noc. Ležím na zemi a přemýšlím co s ním udělám. Musím zašít dírku, kterou má na rukávu. Nebo mám ten rukáv odpárat a vyměnit ho za jinou látku? Hned mám v hlavě nápad. Ze skříně vyndám černou látku. Taky si musím vyndat šicí stroj, který je dole. ,, Sakra." Dolů se mi vůbec nechce. Máma vaří večeři a jsem si sto procentně jistá, že se tam potkáme. No nic. Musím tam jít. To tričko bude skvělý. A bez šicího stroje to neudělám.

Máma si mě zatím nevšimla. Díky hlasité hudbě z rádia. V té skříni je takový nepořádek. Snažím se vytáhnout šicí stroj. Bohužel po té co ho vytáhnu, většina věci ve skříňce vypadne na zem. Už žádná hudba, ale rány z padajících věcí. Super. Slyším mámu jak se řítí z kuchyně rovnou za mnou. ,, Co tady děláš!" Ječí na mě. Pomalu se k ní otočím.
,,Nevidíš." Odseknu. Nemám náladu se s ní bavit a ona myslím také ne. Po našem rozhovoru o plese. To nebyl rozhovor. To byl spis řev ze strany matky. ,, Nebuď na mě drzá! To mi nemůžeš normálně odpovědět!" Ne nemůžu. Zhluboka se nadechnu a zase vydechnu. Nebudu na ní vyjíždět. Jayes nestojí ti to za to.
,,Vyndávám šicí stroj nevidíš?" Fakt jsem se snažila to říct svým neutrálním toném.
Jsem naštvaná. Na matku. Na to jak se ke mně chová. Co jsem ji udělala? Agresivně házím věci zpátky do skříně. ,, Můžeš s tím aspoň neházet!" Věci ve skříni se sotva udrží na místě. Skříňku zavřu nebo spíš s ní třísknu. Hlasitý zvuk se rozezní po celé místnosti. ,, Baví tě to!?" Koukám se jí do očí, ze kterých ji srší blesky. Provokativně se ušklébnu a odpovím pouho pouhé ANO.
To ji ještě víc naštve. ,, Jayes!" Křičí zamnou. Snažím mě doběhnout, ale nepovede se jí to. Hnedka se zamknu u sebe v pokoji. Malém mi vypadl šicí stroj z ruky. ,, Jayes otevři!" Máma buší na dveře. ,, Ne." Řeknu co nejvíce klidným tónem. To jí naštve ještě víc. Nevím proč se ji snažím naštvat. Zaslouží si to. Každý den mi něco vyčítá. A mě nebaví poslouchat jaká mužů být nebo jakou chce abych byla. ,, Jayes nechápu proč nejsi na plese! Se svými kamarády s Hannah, Edem a ostatními !" Cože! Ona je po tom všem dokáže nazvat mými kamarády?
,,Nechápu tě!" Pokračuje. Její řev je tak intenzivní. Vždyť vzbudí brášku. ,, Neřvi vzbudíš bráchu!" Asi si neuvědomuje, že její syn spí. Pokračuje ani nestiší svůj hlas.
,,Jen ať slyší jaká jsi nula." Poté co vysloví těchto pár slov, jakoby mnou projel elektrický šok. Pusu mám dokořán. Jediné co slyším je jak máma odchází. Hlasitě zařvu na celý barák. Můj vztek je čím dal tím větší. Svalím se na postel a snažím se ztišit svůj řev.

Ne tohle prostě nejde. Nechci, aby na mě řvala bez důvodu. Aby si na mě vylévala zlost. Při pohledu do zrcadla vidím svoje červené tváře od vzteku. Já prostě nechci, aby mi říkala takové věci. Nemůžu za to. Nemůžu za to, že nejsem taková jaká byla ona. Já nechci být ona. Kde je teď? Chodi do práce, ze které nemá radost, svého manžela vidí dvakrát do roka a jedno ze svých dětí nesnáší. Tohle NECHCI. Tak moc chci pryč s tohohle města. Od všech. Od Eda, od Hannah, od všech, které mi jí připomínají. Od matky, která se mi sotva podívá do obličeje. Můj pokoj mi připomíná časy s Nee. Dříve jsem měla zdi polepené fotkami. Teď tady mám jenom sloupnutou omítka od toho, jak jsem ze vzteku ztrhala všechny fotky a plakáty.
Nenechám si tohle od matky líbit. Nic jsem neudělala. Čím déle vidím svoji rudou tvář v zrcadle, jsem víc a víc naštvaná. Vztekem si dupnu do země. Rozběhnu se k dveřím. Ještě dříve než je otevřu zařvu na matku: ,, Myslíš si, že jsi něco víc?" Prudce otevřu dveře. ,, Co jsem ti kurva udělala?" Vážně jsem řekla kurva? Takový vztek, který je právě ve mne mě pohltil tak moc.
,,Jo byla jsi oblíbená a co! Co máš teď! Úplný hovno!" Slovem hovno jsem si právě vyřvala všechny své hlasivky. Na schodech se prudce zastavím. No to si děláš.... Harry. Harry je v našem obýváku. A právě si sundavá bundu. Máma je naprosto klidná. Herečka. ,, Jsem ráda za tvůj příchod, aspoň jsem za tebou nemusela chodit. Máš tady návštěvu." Mračí se na mě. Sakra. Nejlepší načasování Harry. Když jsem byla v pokoji slyšela jsem zvonek, ale myslela jsem si, že je to nějaký koledník, který chce sladkosti a že už dávno odešel.
S Harrym se na sebe koukáme. Jsem v šoku a myslím, že on také. Za takhle krátkou dobu mě slyšel řvát a nadávat sprostě snad více než Nee nebo spíš určitě. Nikdy jsem moc sprostě nemluvila. Myslí si o mně jaká jsem hysterka. Co tady vůbec dělá? Dneska je ples. Má už dávno pít vodku s džusem se svojí partou. On vždycky musí být všude. Naštvaně ukážu rukou ať jde zamnou. To je tak trapné. Jsem červená mam rozcuchané vlasy, tepláky od barev. Kdyby aspoň řekl, že přijde, ale on se neozýval a ani na matice nebyl.
Hned jak zavřu dveře. Upřímně se na něj podívám a vyhrknu: ,, Co tady děláš! Proč nejsi na plese se svoji úžasnou partou." Moje matka mě tak naštvala. Jsem kvůli ní nepříjemná i na Harryho. ,, Můžeš si laskavě přestat vylívat svůj vztek na mě?!" Harry mě hnedka územní. ,, Jo promiň." Stojíme naproti sobě. Tohle je divný. Jsem u něj až moc blízko. Jeho krásné oči vidím ještě blíž než obvykle. ,, Proč jsi tady?" Jenom si povzdechnu, potřebuji se trošku uklidnit. ,, Na ples se mi nechtělo. A stejně jsem nebyl ve škole na pár hodinách aaa prostě jsem se vypařil a kdyby mě viděl ředitel na plese asi by to bylo divný." Pro změnu si povzdechne on. ,, Nechci mít ještě víc problému." On má problémy? Jaký? Jayes jasně, že má problémy. Každý je má, ale...
,, Jaký problémy?" Stále se mu koukám do očí. V jeho očích je něco výjimečného než u každého. Někdy jsou světlejší a někdy jsou tmavší a to mě na nich fascinuje. ,, Mám vysokou absenci. Jsem s ředitelem domluvenej, že tam někdy chodit nebudu, ale už s tím není úplně v cajku." Frustrovaně si prohrábne vlasy. ,, Hele jestli se o tom nechceš bavit nemusíme." Harry mě taky nikdy nenutil do žádné konverzace. Chci mu to oplatit. ,, Okeyyy." Jde vidět jak se mu ulevilo. Jeho napjetí je pryč. Za to já jsem stále vzteky bez sebe. Snažím se to potlačovat. ,, A co ty jsi v pohodě?" Nejsem! Nebo spíš moje matka není!
,,Matka je prostě kráva. Já se snažím. Tolik se snažím, abych se jí zavděčila, ale co ona udělá? Úplný hovno." Zase sprosté slovo. Sakra. ,, Její život je o hovně. Tátu vídá jenom dvakrát do roka, jsou spolu jenom ze zvyku. A taky kvůli nám. Tohle není láska. Jo dříve byla, ale teď? Snaží se ze mě dělat někoho, kdo nejsem. Hlavně, že bráška je skvělej. Vadí jí na mně to, jak se oblíkám, moje vlasy, moje postava snad i to jak chodím." Mluvím tak rychle, že je mi sotva rozumět. Harry si mě přitáhne do objetí. Po pár sekundách mu objetí opětuji. Jeho vůně. Tolikrát jsme se zase neobjímali, ale tu vůni jsem si zapamatovala hnedka. Voní po kávě a cigaretách. Nemám ráda, když někdo kolem mě kouří, ale tohle je jiné. Nesmrdí, ale voní. Spíše tam cítím kávu. Kouř od cigaret tam není tak intenzivní.
Jeho objetí mě vždycky tak uklidní. Jeho velké paže mě schovají natolik, že se cítím v bezpečí. Harry by mě ochránil. Čím více s ním trávím čas tím více ho chci poznat, ale zároveň mě děsí. Chtěla bych s ním jít po chodbě a bavit se o všem, ale zároveň jsem  ráda, že se ve škole vůbec pozdravíme. Jeho chování je divné. Ale cítím se s ním lépe. Z oka mi vyhrkne malá slza. Ani bych ji nezaregistrovala, kdyby mi nezačala stékat po tváři. Odtáhnu se od Harryho, se kterým si vyměňuji pohledy. Jsem u něj stále blízko. Harry je rychlejší než já a začne mi stírat slzu z tváře. Po jeho doteku mi naskočí husí kůže. Mezi námi je ticho. Koukám se na jeho velké ruce. Na jeho klouby, které má odřené. Musí ho to bolet. Určitě se s někým popral. Od rvačky s Edem uběhl už nějaký čas. Zamračeně se koukám na jeho ruku.
,, Ty jsi se s někým popral?" Mám knedlík v krku. Sotva mě bylo slyšet. Harry jenom krátce odpoví jo. Nic víc. Někdy by mohl být zdílnější. Harry posouvá svoji ruku z mé tváře na mé boky. Znejistí mě to. Nikdy mě takhle nikdo nedržel, až mi z toho projede mráz po zádech. Harry se ke mně přibližuje. Jsem jak přimrznutá na místě. Koukám se na jeho plné rty, které se přibližují blíže ke mně. Po pár vteřinách ucítím jeho rty na mých. Co mám dělat s rukama? Sakra. V takové situaci jsem ještě nebyla. Jasně, pár pus už jsem zažila, ale tohle. Nic jiného mě nenapadne než dát své ruce okolo jeho krku. Na Harrym jde vidět jak je opatrný. Nevěděl jak zareaguji. Není to letmí polibek ale ani ne vášnivý. Má tak měkké rty. Musí být ke mě skloněný kvůli jeho výšce. Na konci našeho polibku mě kousne do rtu.
Mám opřené čelo o to jeho. Koukám se mu do očí a jenom vstřebávám, co se právě stalo. Oba dva se na sebe usmíváme. O můj Bože tak to byl nejlepší polibek, který jsem zažila. To musím říct Nee. První co mi vyskočí na mysl. Ona vlastně nikdy nebude u toho kdy ji budu říkat o Harrym. Já vím co Harry říkal v tom autě. ,,Nemysli tolik na to, co si bude myslet Nee." Ale tohle vím jistě. Nee by šílela kdybych jí řekla, že jsem se právě líbala s jedním z nejhezčích klukem na škole. V žaludku mě svýrá pocit, že ji to nikdy neřeknu. Nikdy neřeknu svojí nejlepší kamarádce, o tom jaká byla moje první pusa s Harrym.

.................................................................................
Ahoj❤️
Ozývám se po 2 měsících. Ano já vím je to vážně dlouho a za to se vážně omlouvám. Nebudu tady vymýšlet různé omluvy. Upřímně jsem na to neměla náladu a říkala jsem si, jestli má cenu pokračovat a jestli je to dost dobrý.
Ale jsem zpátky!!
Psaní mě strašně baví a ať už je to dobrý nebo ne. Psaní je něco, co mě dokáže přivést na jiné myšlenky a hlavně teď to potřebuju, protože za nějakých 5 dní píšu přijímačky.
Taky před týdnem byl Louiho koncert v Praze, na kterým jsem byla. A bylo to neskutečný. Nemůžu ani popsat, jak moc jsem si to užila a jak moc vděčná jsem. Taky jsem se viděla poprvé se svojí kamarádkou, se kterou si píšu už přes rok a poznala jsme se právě před 1D skupinu.
Tento příběh píšu proto, že chci, aby si každý z vás uvědomil koho má ve svém životě, aby si uvědomil jak skvělé kamarády má a nebo právě naopak. Prosím neberte svoje kamarády jako samozřejmost protože nejsou.
Buďte rádi za každého člověka ve svém životě, který je tu pro vás. A já děkuju těm mým lidem, kteří mě neustále podporují a věří ve mě a hlavně v Harryho a Jayes. ( To, ale neví co je čeká.🤭)