Too much about it

8.

Gemma na mě mává a směje se jak obláček. Dneska je to poprvé, co spolu jdeme mimo kavárnu. Musela jsem se hodně přemáhat, abych šla.  Né, že by se mi nechtělo. Připadám si jak kdybych zradila Nee. Co když by to nechtěla? Vždycky jsme byli já a ona nejlepší kamarádky na život a na smrt.  Už jsem skoro tady. Nemůžu se jen tak otočit a odejít.
,,Ahoooj." Má velkou radost. Snažím se ji úsměv opětovat. ,, Ahoj." Nikdy nebudu tak energická jak ona. Furt se směje. Nikdy jsem ji neviděla být nepříjemná na zákazníka. Vždycky je plná energie.
,, Znám tady jednu skvělou pizzerii. Je kousek od tud ." Na to, že je taky tak krátkou dobu. Zná to tady dobře. ,, Ty to tady znáš lépe  než já." Zasmějeme se.

Objednáme si každá svoji pizzu. Když to přinesli, malém mi vypadly oči z důlku, jak byla velká.
,, Já jsem říkala, že to nemáme šanci sníst." Gemma se na mě podívá a při tom se láduje pizzou. A jenom přikývne. ,, To teda."
,,Proč jsi se přestěhovala sem?" Přemýšlela  jsem jestli se jí na to mám zeptat. Zajímá mě to, ale bojím se její odpovědi. Zarazí se. Úplně zvážní takovou jsem jí nikdy neviděla. Nejradši bych se propadla do země. Neměla jsem se jí na to ptát.
,, Nemusíš mi odpovídat."
,, Ne v pohodě." Kouká se mi přímo do očí. Proč všichni mají tendenci navazovat oční kontakt?
,, Rodiče s bráchou měli autonehodu." Vím jak se cítí. Obdivuji jí, že se o tom dokáže bavit.,, Můj táta umřel, brácha vyšel skoro bez žádného zranění a mamka je vážně nemocná a kvůli tomu jsme se sem přestěhovali. Je tady lepší zdravotní péče." Říká to s klidem, jakoby to bylo úplně v pořádku. Já bych se po prvním slově rozbrečela.
Nevím co ji na to mam říct. A tak na ní jenom koukám. ,, To je mi líto." Konečně se rozhoupu něco říct. ,, S bráchou nemám moc dobrý vztah." Vůbec jsem nevěděla, že má bráchu. ,, Po tý autonehodě, je jinej. Nikdy nepil, nekouřil a teď děla všechno s toho. Jakobych ho neznala. Dřív byl skvělej. Nejhodnější brácha na světě." Tohle mi oznamuje s větší bolestí v hlase. Jedna slza jí vyklouzne z očí. ,, Vím jaký to je, když stratíš někoho koho miluješ." Nee nebreč není dobrá chvíle brečet. ,, Já vím co se stalo." Cože?! Malém mi zaskočí sousto pizzy. ,, Když jsi seděla v kavárně bavili se o tom nějaký holky a ukazovaly na tebe." Nebreč, nebreč. To se to nikdy nepřestane řešit? Ty lidi se semnou určitě nikdy nebavili, tak proč to řeší? Proč lidi řeší cizí problémy? Proč každý musí řešit ten můj?

Vůbec se mi nechce domů. S Gemmou jsem se rozloučila tak před půl hodinou. Bylo to fajn až na rozhovor, který byl nám oběma nepříjemný. Jsem ráda, že se neptala co se stalo Nee. Neřekla bych jí to. Nedokázala bych to. Svěřila se mi a já to nedokážu. Není to vůči ní fér.
Máma ví, že jsem s Gemmou, když jsem ji řekla, že mám novou ,,Kamarádku" skákala radostí. To Gemmu nikdy neviděla. Po dlouhé době jsem viděla její úsměv. Nečekala to. Přestala se snažit už dávno. Už se nesnaží, abych si našla kamarády. Jsem za to ráda.
Chybí mi chodit na pizzu s Nee. Snažím se na ní nemyslet po každé, když promluvím s někým jiným než je ona. Nejde to. Obdivuji Gemmu. Dokáže se o smrti bavit v pohodě. Bez náznaku emocí. Nesnáším chodit do školy bez Nee. Neskutečně mi chybí. ,, Slyšíš to chybíš mi." Zašeptám. Je tma nikdo by nepoznal, že jsem to já, kdyby to slyšel. Po cestě kopám do kamínků, na které skoro vůbec nevidím. Jsem skoro u naší ulice. Pouliční lampy nesvítí moc dobře na to, abych rozpoznala, kdo stojí vedle jednoho zaparkovaného auta. Dělají hluk. Už nemůžu zahnout jinam, abych se jim vyhla. Musím projít. Čím více se přibližuji, mohu rozpoznat obličeje. Přes tmu nejde skoro nic vidět. To je hlas Hannah! To je hlas Hannah. Je tam i Harry. Jsou tam všichni!
Stichnou. Myslím si, že vědí přesně kdo jsem, proto takové ticho. Snažím se jít co nejrychlejší chůzí co to jde.
,, Ale kdopak to tady je?" Smějí se. Nezastavím, ale zpomalím. ,, To nás chodíš sledovat?" ,, Jsi byla někde vyvolávat Nee?" Smejou se. ,, Jak tohle můžete říct po tom všem?" Slzy se mi nahrnuly do očí, dávno před tím než to řekli. ,, Po čem všem?" Jediná kdo se semnou baví je Hannah. Všichni ostatní mlčí. ,, My jsme nikdy kámošky nebyli, smrt Nee to akorát ukázala." Vysmívá se mi do obličeje. ,, Ježiš vždyť se koukni co z tebe zbylo." Jenom na ní koukám. Ruce mám v pěst, abych zaměstnala ruce. Nádech, výdech. Nic neříkám. Jenom ji poslouchám. ,, Nemáš k tomu co říct hm? Nikdo o tebe nestojí! Chápeš to. Divíš se Nee?" Stojím tam jak opařená nemůžu nic říct ani ji zastavit. Myslím, že ona ještě zdaleka neskončila. ,, Nee byla tak sobecká. Umřela nám před obličejem!" Umřela kvůli nim. Nikdy bychom tam nešli, kdyby tam jít nechtěli. Musím se ozvat. Jayes nesmíš  nechat, aby na tebe řvala. Vzchop se! ,, Nee umřela kvůli vám! Nikdy bychom tam nešli, kdyby jsi nás tam nedonutila jít!" Přes vzlyky mi jde sotva rozumět. ,, Já jsem se snažil, já ano. Vy jste mě v tom nechali!" Zaskočí jí to. Mě taky. Nikdy bych netušila to, že budu řvát na Hannah. Utíkám. Nemůžu tam zůstat o minutu déle. Nečekala jsem, že se mě zastanou, ale ani jsem nečekala to co mi řekla Hannah. S Nee jsem nejlepší  kamarádka, nebyla falešná. Ona za to nemohla! Umřela. Nikdo z nás si nevybere kdy a kde umře. Když máme umřít, prostě umřeme, ale Nee umřít NEMĚLA. Nechala mě tady samotnou. Bez nikoho. Utíkám k lesu. K řece. Musím se uklidnit. Domu v tomhle stavu přijít nemůžu.

Sedím tady pár minut. Objímám si kolena. Vzlykám. Od té doby jsem nepřestala brečet.
Za sebou slyším praskání větviček. Neotočím se.
Nikdo sem nechodí. Nevěnuji tomu pozornost.
Do té doby, než na mě promluvý chraplavý hlas a já přesně vím, kdo to je.

.................................................................................

Ahoj 🤍
Po trošku delší době nová kapitola.
Nebudu vám slibovat, kdy vyjde nová kapitola, protože to sama nevím. Mám ji napsanou, ale musím ji ještě opravit.
Snad se vám bude dnešní kapitola líbit.