Ach ty potrhaný,
neohojený snílku, jenž upadáš v zapomnění , snad nejsi nemocen, neležíš někde v krvi a nebloudíš tmou skomírání. Tak ráda bych ti podala opěrné rámě, avšak to jest bolavé, od modřin rozryté. Nezlob se...asi musíš jít vlastní cestou, skrz moře plné zvratů a chudých slov. Vím, máš toho na mysli mnoho a vlastně vůbec nic...třeba je ze tebe už jen schránka němá...loutka bezmocná. Myslíš, že je mi to jedno? Není, snílku. Jsem jako ty, víš? Proto jen sleduji, jak ti asi může být a doufám v dobré konce. Mám sedřené nohy z cest bodajících, a stále nevidím před sebe. Je to smůla, karma? Nebo pouze rozebírám domněnky? Je to kolotoč, ze kterého nikdy nevyvázneš šťastný..stejně se snažejíc jít dál a nenechat někde svou mysl jen proto, abys nebyl všem lhostejný a stereotypní, protože ano, raději budu blázen než být jako VY. Raději si nechám vámi a svou myslí ubližovat..A pak že neoplývám sebeláskou, kde jsou nyní vaše věty, vaše statečnost, chrabrost?!
