Plápolající uzdu má hruď pobízí. Falešného slova se tkne a uschne, jako nejstarší kytička. Větou úzkostně svolám své pochyby a pěji s nimi epickou osnovu. Přidali se i trpaslíci....ze světa onehdá proslulém. Pod čepcem schovávajíc větrný polibek. Obětuje mi ho celým srdcem. Za rytmu té vší epiky propadám do nicoty té čapky a něžného polibku. Zdrcena děním pozdního odpoledne se zuboženě táhnu zpět. Popadám sotva dech, ale zastavení není možno...ani pomyšlením na tuto myšlenku nezavadím, ale stejně bych nejraději vydechla.
