Vzácnou planinou brouzdám a hledám květy. Květy, které nenávidí vstřícnost mdlob a úchylek. Vynese mne daleko nad jejich vzdáleny obzor. Dále už jen napovídá. Hlasem jsem nemocen. V řece jsem ztratila poslední kusy vědomí a pohltila mne záře měsíce. Po ocitnutí na pevnině padám k zemi. Má těžké kořeny, které se vlečou po bílé vlečce. Hlas mi roztrhá naděje. Silou svou ukrutnou trhá. Poslední povzdech a žalem umírám.
