Hluchota němých očí.
Slepota mluvy.
Pohltiti ostrov moře vzácných chvil.
Prožívajíc ve snech temna.
Kryje se forbínou, ale v nitru se necházejíc balada.
Výsměch zvenku, ale meč bodajíc uvnitř.
Štěstí se snažíš najíti, ale poznáš chmury.
Obraz se ti zjeví jednou a dál už nic.
Mlčky sledovati milého snílka.
Vidíš?
Slyšíš?
Otevírá se brána jeho snů.
Vkročme.
Třebas poznáme svět bez bídy a znetvoření.
Klepotáme znaveně nad plačícím chlapcem.
Právě tím snílkem, který byl odhodlán zapůjčiti nám jeho svět.
"Copak se děje?
Neplač.."
Chlapec praví..."Inu, když vidím, že jsou jiné duše šťastny v mém světě, tak mé nitro chřadné a bodá."
"Jak to máme chápati?"
"Nemám duši mne vzácnou.
Nemám svoji polovičku.
A proto jsem zhroucený snílek."
Odvrátil pohled od našich srdcí.
"Nedokáži ti pomoci chlapče, ale pro tvoji duši opustíme tvůj ráj."
Poděkoval a odešel.
A My?
Zůstali jsme opovrženi ostatními, že prý nevěř na lásku.
Ten chlapec, tolik jí v sobě měl, však nikdo nehleděl k nitru, však jen podle chudého vzhledu činili zle.
"Vy nevěříte na lásku.
Vy ničíte srdce krásným duším.
Odcházím za malým chlapcem."
