Připadám si jak dítko schnilé a na kost promrzlé, nejen zevnitř ta bolest proudí, oplývá mé končetiny. Tvé dlaně jako vždy horké, dříve vzplanula by má duše teplem, jimi způsobeným, nyní však já hasím toho chtíče žár. Jsi mi zmateným poutníkem a já tě nadále doprovázím, pod nohy házím nejednhu větev bodných ran. Zmatenost tě, veliký pane, omlátila o pudy tvých myšlenek. Avšak stejně mohu jen dohlížet a nepřidávat se k tomu peklu, k tanci se špatným koncem? I nenávistí se dá jmenovat tvé tělo, tvá křehkost? Kde ta se vzala? Vím, neodpovíš mi, mlčenlivě na sebe budeme do zítřků hledět, ani šepotem o sebe nezavadíme, nesmíš se ničeho bát, ani se o to nepokusím. Zachráním jen sebe, ale neříkej mi sobče! Sebe upřednostním před tou touhou, kulhající dámou, která ti uhasíná naděje ve mne. Proč? Sama se bez síly obcházím a sleduji své JÁ smotané v čase. Uzlík po uzlíku rozmotávám a propadám se dál do vzteků temných. Můžeme si zahrát na horolezce, shodím tě!
