Mluví na mne, ano, je zde a nejedna část zjevně "mého" já klesá. Padám dolů...jako Alenka...skoro nekonečnou propastí, jeví se ve mne neustálý kousek jakéhosi umírajícího života. Nechci dopadnout na tu tvrdou zemi, avšak již chci konec toho bloudění smotaného, do klubka smotaného neštěstí? Je-li mi určeno polemizovat nad tou smrtí z pádu, proč nemůže být i mým aspektem? Vlastně se nic neděje, i když se zde klepu strachem, máš ze mne pobavení, čtenáři?? Ano, nikdo jiný zde se mnou není, toto jest má pustina, kde se nachází jedině černě psaná slova a propast neznámo dlouhá. Nahlédni do mého světa s bedlivou opatrností, prosím. Nemohu ti nic zakazovat, víš.
