Z daleka se ženou písně omšelé. Na hrudi mi bodají jícen. V obloze se však zableskne zvláštní odraz. Bodání okamžitě přestane. Doléhá ten záblesk se vší silou na ránu. Jsem zdráva. Chci vědět, co to bylo zač. Za zády se mi rázem objevil muž. Měl hnědý kabát s červeným šátkem. Inu, nebyl nějak zvláštní. Hleděl mi na ránu a mlčel. Ani nemrknul. Znovu ho okem prohlédnu a chybí mu půlka těla. Nohy mu mizí. Kousek po kousku se mi rozplývá před očima. Netušejíc, co si o tomto divu mysleti. Položil ruku na mou hruď a čeká. Obejmu ho a doufám, že to on je můj spasitel. Přestane se rozplývat a podívá se mi do očí. Má takový mrzutý pohled. Však...nemám odvahy tázati se, zda-li ho něco netíží. Takto stál a díval se hodinu. Já v neustálém zamyšlení nevím...nevím co si počít. „Jmenuji se Dion." To bylo jediné, co řekl... Už však chápu. Je to pouhá představa stavu, který si v myšlenkách představuji, jak dobře by mohl dopadnout...nebýt naivity. Mou hruď mi opět obepíná obraz zranění jícne. To ten záblesk byl ten muž...a ten muž je mé zranění. Jaký jednoduchý a stručný konec, že? Jdu se utopit mžitky mé..!
