Neohlížej se prosím za svým pomíjením. Netkneš se již svého mladistva, vyryji ti to před oči, zaškrtám záda, sedřu kolena, roztrhám dlaně. Kus ničeho, budeš vlát, jako můj stožár stát a ve vlajku ukrutnou promění se tvé tělo. Ornamentem pro můj chtíč bude sloužit tvá duše, nyní spoutaná, hledajíc ukrýt a proniknutí pryč. Dělej si co chceš, stejně tě nepustím, i motýl mrtvý, přišpendlený na pudu ničeho, by raději zchřadl než-li býti tebou. Zohavím tě! Raději nech už být svých naivních nářků, vydechni, opět zabolí, uvnitř střepy pobodá. Opravdu, jen kusem jsi, já to říkala! Jaká slabá kořist, jenž byla dohoněna svým jménem.
