Hope, fight & survive (TWD)

Chapter #1

   Vzbudila jsem se. Paprsky slunce pronikaly mezerami mezi žaluziemi a znemožňovaly mi dál spát. Jemně jsem si promnula oči, vstala a pomalu došla ke skříni s oblečením. Nikdy jsem nevěděla, co si vybrat. Nakonec jsem si vzala džíny, jako každý jiný den, a bílé tílko s nápisem. Došla jsem k oknu a roztáhla žaluzie. Do očí mně udeřilo slunce ale když jsem mu přivykla vypadalo to, že mně čeká den jako každý jiný. Pomalu jsem tedy sešla dolů do kuchyně.

   V kuchyni ani v obývacím pokoji nikdo nebyl, všichni nejspíš ještě spali. Vzala jsem si tedy misku, nalila do ni mléko, přisypala cereálie a pustila si televizi. Nebyla jsem ten typ člověka, který se kouká na televizi každé ráno a tak jsem jen tak přepínala z kanálu na kanál a doufala, že narazím na něco jiného než je ranní zpravodajství. Když už mě pomalu začínal bolet palec z toho věčného mačkání tlačítka na ovladači, narazila jsem na nějaký naprosto neznámý kanál, na kterém běželi Přátelé. S radostí jsem položila ovladač a začala se dívat. Právě když jsem se začínala pořádně bavit obrazovka zablikala a objevil se na ni text: „Lidí nakažených virem, o kterém jsme vás informovali nedávno podle nejnovějších informací stále přibývá, vědci stále nevědí o jaký druh viru se jedná, policie nabádá k opatrnosti". Následoval seznam míst, kam budou lidé v jednotlivých městech evakuováni a návod jak se bránit nakaženým lidem. Poté se objevilo několik fotografií nakažených lidí. Zalapala jsem po dechu. Lidé na obrázcích vypadali jako zombie: chyběly jim kusy obličeje nebo části těla, na sobě měli potrhané oblečení. Už jsem toho nechtěla vidět víc. Vypnula jsem televizi a radši odešla uklidit misku od snídaně, koneckonců, byl čas vyrazit do školy. Jedno z evakuačních míst pro naše město byla právě St. Patrick's high school. „Aspoň to nebudu mít daleko", pomyslela jsem si hořce.

   „Co s tebou je, Jenn? ", zeptala se mě Lucy, když jsem se na biologii zhroutila na židli vedle ní. Pořád jsem musela myslet na tu zprávu v televizi. „Jsem v pohodě", odpověděla jsem a pokusila se usmát. Z jejího pohledu jsem ale vyčetla, že ji to nepřesvědčilo. „Poznám, když s tebou něco je, ne?" Lucy byla moje nejlepší kamarádka a měla mě prokouknutou. „Jestli jseš mimo z toho upozornění v televizi, nejseš jediná.Christen o tom mluvila celé ráno. Bylo to na všech kanálech". „Co si o tom myslíš ty?" zeptala jsem se potichu, protože právě vešel učitel. „Myslím si, že zítra se nám budou omlouvat za to že způsobili takovou paniku" odpověděla Lucy také tiše a začala se věnovat učebnici. Někdy mi ten její ledový klid drásal nervy.

   Možnost promluvit si s ostatními se naskytla až při polední pauze. Prosklenými dveřmi jsem vyšla na školní dvůr a přisedla si k jejich stolu. Diskuze už byla v plném proudu. „Něco jako zombies ve skutečnosti existovat nemůže, " argumentovala právě Lucy. „Vsadím se, že to byl trailer na nějaký zombie film. Takových jsou miliardy a některé lidi to pořád baví ", prohlásila způsobem, jímž naznačovala, že ona mezi ně rozhodně nepatří. „Kdyby to byl trailer, nedali by to bez jakéhokoli varování přímo doprostřed pořadu", odvětil Dennis. „Má pravdu, Lucy" prohlásil David, Dennisův nejlepší kamarád, po chvilce přemýšlení. „ Dobře, beru, přehlasovali jste mě" řekla poraženě Lucy „ale uvidíme zítra" dodala s úšklebkem. Nevěděla jsem, co si mám myslet. Chtěla jsem věřit, že Lucy má pravdu, ale instinkt mi napovídal, že názor kluků je pravděpodobnější. Ve chvíli, kdy jsem se chystala promluvit, se dvorem rozlehl zvuk rozbíjeného skla. Dveřmi, které byly ještě před chvílí prosklené, se do dvora hrnul dav nakažených lidí.

   I přesto, že některým chyběly kusy končetin, se pohybovali neskutečně rychle a spolužákům stojícím nejblíže dveří začali z těla rvát kusy masa a žvýkat je. Bylo to nechutné, chtělo se mi zvracet, ale na to nebyl čas. Popadla jsem Lucy a společně jsme utíkaly pryč od těch bestií. V tutéž chvíli se dvorem začala rozléhat střelba.