Hope, fight & survive (TWD)

Chapter #2

„Jenn!" zaslechla jsem své jméno. Rychle jsem se otočila a pohlédl směrem, odkud se hlas ozíval. Uviděla jsem dva navlas stejné kluky, jak stojí na druhé straně dvora vedle dlouhého žebříku, který vedl až na střechu a mávají na mě. Jack a Derek, problesklo mi hlavou. Byli dvojčata a byli stejní do posledního detailu: oba měli slámově blond vlasy, nádherné, modré oči a vytáhlou postavu. Strach z toho, že si mě nebo Lucy dají nakažení k obědu mě rychle hnal jejich směrem. „Díky, kluci" vydechla jsem, když jsme se dostaly dost blízko, aby mě slyšeli a vydala se za nimi nahoru po žebříku. „Jo, jak jsi tak bezhlavě běžela pořád stejným směrem, říkali jsme si, že by se ti trocha pomoci hodila". Usmála jsem se. Kluci nikdy netrpěli nedostatkem humoru a vypadalo, že ani nakažení to nezměnili.

Konečně jsem byla nahoře. Lehla jsem si na sluncem vyhřátou střechu vedle kluků a snažila se popadnout dech. Hned vedle mě se svalili Lucy a Dennis. „Co tady, sakra, děláte ?! " ozval se za námi hlas. Všichni jsme se vmžiku vymrštili na nohy a obrátili se. Před námi stála asi dvaadvacetiletá holka ve vojenské uniformě a mířila na nás brokovnicí. „Vy dva?" podívala se na Jacka a Dereka. „Rádi tě vidíme, Ann" prohlásili a ušklíbli se jako by to bylo předem domluvené. „Měl jsme takový dojem, že jsme si právě zachránili život, ale jak tak na tebe koukám, začínám mít pochyby" pokračoval Jack vyrovnaně. Sklonila zbraň a podívala se na mě, Lucy a Dennise. „Jsem Annie" řekla po chvilce ticha.„Jenna" prohlásila jsem. „Lucy" a „Dennis" pokračovali mí kamarádi. Moment, něco tu nehrálo. „Kde je David?" zeptala jsem se.

„Už jdu" ozval se zezdola jeho hlas. Všichni jsme se rozeběhli k žebříku a uviděli jeho uhlově černé vlasy. „Kdes byl?" vypálila na něj Lucy, jen co se vyškrábal až nahoru. „Zatímco vy jste zběsile utíkali k žebříku, všimnul jsem si mrtvého policisty, kterého ožírali nakažení. Už předtím jsem si viděl, že má v ruce pistoli a napadlo mě, že teď už ji potřebovat nebude. Chvíli mi sice trvalo, než jsem zjistil, že těm zrůdám musím probodnout hlavu, aby daly pokoj, ale-" odepnul si od pasu policejní opasek s pistolí a nejspíše i náboji „stálo to za to" usmál se vítězoslavně. Potom se podíval na Ann a zamračil se. „Kdo to je?". „Annie" představila se mu vojanda. Po chvilce trapného ticha a tázavých pohledů pokračovala „studuju vojenskou akademii a v rámci praxe nás sem poslali, ještě s několika policisty, abysme to tu, jako jedno z evakuačních míst v tomhle městě hlídali. Jak vidíš, moc se nám to nepovedlo" dokončila svůj příběh s trpkostí v hlase. „Počkej," prohlásil Dennis „chceš tím říct, že všichni lidi z tohohle města jsou právě tam dole?" zeptal se a pokynul hlavou dolů ke dvoru plnému nakažených. „Všichni ne, ale možná stovka lidí nebo dvě ano" odpověděla. „Stačí, aby se mezi ně dostal jeden jediný mrtvák-" „Říkáš jim mrtváci?" přerušil Dennis její výklad. „Nebo nakažený, jak chceš. Každopádně, stačí jeden jediný, někoho pokouše, promění se a stane se z něj nakažený také. Potom na to budou dva: pokoušou další lidi a nakažených bude stále přibývat. Je to jako domino". V ti chvíli se mi zdálo, že Davidovi přeběhl přes tvář náznak zděšení, ale hned zase zmizel. Pro tuto chvíli jsem to pustila z hlavy.„Takže místo stovky nebo dvou evakuovaných lidí tam teď je stovka nebo dvě nakažených?" zeptala jsme. „Bojím se, že ano" zněla Anniina odpověď.

„Říkáte tedy, že se jim musí probodnout hlava?" zeptala se Lucy. Byla už tma. Seděli jsme v kroužku na střeše a už několik hodin se pokoušeli vymyslet jakýkoli plán, jak odsud vypadnout. „Jo" odpověděli David a Ann současně. „Ani kdybysme každou kulkou trefili jednoho a použili Anniinu i Davidovu zbraň, nevystačí to na všechny" prohlásila jsem. „Fajn že ti to konečně došlo, McArienová" prohlásilo jedno z dvojčat. V té tmě jsem nerozpoznala které. „Střílet se rozhodně nebude" řekla rozhodně Annie. „Za prvé, jak říká Jenna, nemáme dostatek munice. Za druhé, hluk jich přiláká ještě víc, a protože nemáme tlumiče, za chvilku by jich tu byl dvojnásobek, a za třetí pořád nemáme plán. I kdyby jsme jich zabili tolik, že by bylo možné mezi nimi projít, kam by jsme šli? Musíme si všechno promyslet.Potřbujeme jídlo, možná nějaké oblečení a hlavně útočiště. Dokud nikdo z vás neumí střílet, nemůžeme zůstávat venku". „ Downey- mart" prohlásila po chvilce Lucy s vítězoslavným úsměvem na tváři. Když si všimla našich výrazů, ůsměv ji povadl. „Obchodní centrum na Downey street. Je tam spousta obchodů jak s jídlem, tak s oblečním", vysvětlila naprosto zbytečně. Všichni jsme to tam znali. „Co je?" zeptala se nás, když jsme pořád nic neříkali. „ Hodně obchodů by sice byla výhoda, ale určitě tam byla spousta lidí. Bude to tam zamořené možná ještě více než tady. A navíc, jak se tam chceš dostat? Museli by jsme odsaď dojít na hlavní a po té až k Downey-martu. Pochybuju, že ty ulice jsou liduprázdné". Lucy na ni jen vrhla pohled řkající „tak si něco vymysli sama" a dál se k tomu nevyjadřovala.

Po chvilce Ann vytáhlá ze svého maskáčového batohu tužku a blok papíru a začala něco psát. Předpokládala jsem, že v tom jejím batohu se dá najít něco jako základní výbava pionýra. „Odpočiňte si" řekla, když zjistila, že ji upřeně pozorujeme. „Vezmu si první hlídku pro případ, že by situace tam dole nějak zhoršila, nebo nás hledala armáda. Kdyžtak vás vzbudím" popadla brokovnici a odešla ke kraji střechy. „A ještě něco" otočila se na nás. „Šetřete si baterky v mobilech. Kdyby jste si potřebovali na něco posvítit řekněte mi, mám baterku." „A co když si budem chtít zavolat?" zeptal se Dennis. „ Telefonní vysílače samy nefungují" odvětila Ann „ a nakažení jim asi moc nepomůžou" ušklíbla se ještě.

Když už jsme všichni kromě Ann, která střídavě držela hlídku a něco si zapisovala do bloku, leželi, zeptala jsem se ještě Jacka „Odkud vlastně znáš Ann?". „Když jsme s Derekem nastoupili do prváku ona byla ve čtvrťáku. To jsi byla v osmičce na základce". „Aha" odpověděla jsem a usmála se. Usmál se taky a pak už jsme mlčeli. Střecha už nebyla vyhřátá od slunce a mě jen v tílku začínala být zima. Pokusila jsem se ji ale ignorovat a místo toho přemýšlet. O rodičích, sourozencích, spolužácích,... Přežili to? Dostali se do bezpečí nebo z nich teď jsou ty slintající a chrčící zrůdy lačnící po lidském mase? Takových myšlenek se mi hlavou honily spousty. Nakonec mě ale zdolala námaha a já se poddala milosrdnému spánku...