Hope, fight & survive (TWD)

Chapter #8

„Už jste tady?" ptala se s pobavením Lucy, když jsme celí udýchaní doběhli do našeho domu. „Jo," odpověděl Derek „ale neseme vám toho víc, než jste kdykoliv přinesli vy" prohlásil egoisticky a zašklebil se. „Heeej, nebuď zlý" pokárala jsem ho se smíchem. Všichni jsme se zasmáli. „Tak ukažte" pobídl nás Dennis. Postupně jsme z batohů vyndaly všechny nože a léky. „Super" pochválili nám to ostatní. S Derekem jsme se na sebe usmáli a dali si high-five. „Ale není to tak úplně všechno" začala jsem a potom jim dopodrobna vypověděla všechno, co se stalo v lékárně. Všichni zírali s otevřenou pusou. „Hmmm, máme konkurenci, možná bychom měli změnit základnu" pokusil se prolomit nervozitu Jack. „Ne, ještě ne" namítla Annie. „Vy dva" ukázala na nás s Derekem „bylo by fajn, kdybyste tam mohli jít zítra zase a pozorovat co se bude dít". „Rozkaz, šéfe" kývli jsme. „Já a Denny" pokračovala „skočíme pro nějaké ty zbraně a Lucy, Jacku, nevadí?" zeptala se trochu nejistě. „Ne, v pohodě" usmáli se „pohlídáme to tu". „Tak ale teď" oznámila „je čas na večeři".

Nad svíčkami jsme si ohřáli maso v konzervách a pohodlně se rozvalili na gauči a křeslech v obývacím pokoji. „Co myslíte, kolik měli televizních kanálů?" zeptal se se smíchem Dennis a ukázal na velikou televizi připevněnou na stěně. „Hmmm, určitě víc než my" odpověděl Derek také s úsměvem. „My jich měli jenom deset, že jo Dereku?" zeptal se Jack. „Jasně" souhlasil Derek „protože na televizi se koukal nejvíc táta, který nesledoval nic jiného než sport" zašklebil se. „No jo" ujala se slova Lucy „ vy dva jste totiž byli počítačoví maniakové, GTA, Counter Strike-". „Jééé, Counter Strike jsem taky hrála" usmála se při té vzpomínce Annie. „Chybí mi můj počítač" prohlásila jsem „nedokážu se smířit s tím, že už neuvidím jediný díl Teorie velkého třeku" zasmála jsem se. „Tak to nikdo z nás" zasmáli se ostatní se mnou.

„Jeeennooo!" cloumaly se mnou něčí ruce. Rozespale jsem se po nich ohnala. „Je deset a Derek by už rád vyrazil" poznala jsem Lucyin hlas. Pomalu jsem vstala. „Annie s Dennisem už odešli?" zeptala jsem se. „Před hodinou" informovala mě kamarádka. Přikývla jsem na znamení díků, popadla batoh a nůž a seběhla dolů za Derekem. „Můžeme vyrážet" hlásila jsem, pořád ještě trochu rozespalá. „No konečně" ušklíbl se. Rozloučili jsme se s Lucy a Jackem a vyrazili. Až na pár nakažených byla ulice prázdná, takže jsme se ani nenamáhali běžet. Vypadalo to na pohodový den.

„Takže, jaká je strategie?" ptal se Derek, když jsme se ocitli na rohu ulice, kde byla lékárna. „No...," zamyslela jsem se a nahlédla do ulice abych zjistila co všechno můžeme využít „co říkáš na tu šedivou Toyotu se zatmavenými skly?" máchla jsem rukou k autu před lékárnou. „Fajn výběr" kývl. „Dobře" prohlásila jsem „takže, připravenej?". Opět přikývnutí. „Tak fajn" pomyslela jsem si a přeběhla na druhou stranu ulice, než byla lékárna. Skrčila jsem se za auta, která byla zaparkovaná před Toyotou a pomalu se za nimi plížila až k tomu "našemu". „Do háje" zaklela jsem, když jsem zjistila, že je zamčené. „Počkej" zarazil mě Derek, když jsem se chtěla přesunout k jinému autu. Strčil prsty do škvírky nad okénkem, které někdo zapomněl dozavřít. Viděla jsem, jak se mu na ruce vyrýsovaly svaly. Do té doby jsem ani nevěděla, že je má. Mezera se trochu zvětšila. Rychle jsem do ní také vložila prsty a po chvíli jsme společnými silami stáhli okénko dolů dostatečně na to, abychom mohli prolézt. Rychle jsme dovnitř hodili batohy, ve kterých jsme měli jídlo a vodu a vlezli za nimi. „Jak to okénko teď vrátíme zase nahoru?" došlo mi po chvilce a neúspěšně jsem zkusila tlačítko. „Museli bychom nastartovat, aby to šlo" odpověděl Derek „což by teď nebylo nejvhodnější, takže to asi budeme muset nechat takhle" dodal ne moc nadšeně. „Okej, to zvládnem" pokusila jsem se ho povzbudit a sedla si na zadní sedadlo. Následoval mě.

„Ach bože, nudím se už teď a to tady máme vydržet ještě celé odpoledne!" zívnul po chvíli Derek. „Asi tak" zabručela jsem. Nudila jsem se stejně jako on. „Nevíš kolik už je hodin?" zeptala jsem se, aby řeč nestála. „Asi dvanáct" vyhlédnul z předního otevřeného okna. „Dobře" kývla jsem a vytáhla z batohu musli tyčinku. „Chceš taky?" nabídla jsem mu. „Ne, díky" odmítl. „Já snídal" ušklíbl se. Nedalo mi to a musela jsem se zasmát taky.

„Nepůjdeme už?" ptala jsem se, když bylo asi šest hodin večer. Celý den se před lékárnou nic nedělo, nikdo nevešel ani nevyšel, prostě nic. „Nápad schválen" usmál se Derek. Vylezli jsme tedy z auta a vydali se směrem domů. Nohy jsem měla skoro bez citu, takže jediné, na co jsem se zmohla byla chůze, což vlastně ani tolik nevadilo, protože nikde žádní mrtváci nebyli. „Počkej!" zarazila jsem Dereka, když jsme měli skoro půlku cesty za sebou, a zaposlouchala jsem se. Jako bych slyšela hudbu. „Zdá se mi to, nebo-" „nebo někdo pořádá soukromou party" doplnil mě Derek. Rozeběhli jsme se. Čím blíž jsme byli, tím více kolem nás bylo nakažených. „Co to sakra je?!" ptala jsem se sama sebe. Po chvíli jsme už byli na rohu naší ulice, kde jsme měli co dělat, abychom vůbec prošli. „Nehodláš tam doufám jít?" pokynul Derek rukou k našemu domu. Věnovala jsem mu fakt dlouhej pohled. „No dobře, tak dělej" rezignoval po chvilce a postavil se ke mně zády, aby mě kryl. „Ne!" vyjekla jsem, když jsem uviděla náš dům. Proudily do něj davy nakažených a ti nakažení, kteří se tam nevešli, vypadávali okny na zahradu. V první chvíli jsem tam chtěla běžet, chtěla se podívat, jestli tam Jack s Lucy nezůstali, ale pak mi dotekla absurdnost toho, co chci udělat a tak jsme šťouchla do Dereka, na znamení toho, že už jsme se vynadívala dostatečně a vydala se pryč. Ještě než jsme se plně vžila do zabíjení mrtváků, viděla jsem, jak se Derek dívá směrem k našemu domu a pak rychle běží za mnou.