Hope, fight & survive (TWD)

Chapter #5

„Lucy!" vyhrkli jsme oba najednou. Skočili jsme oknem do prázdného studentského pokoje. Dennis i Jack už nejspíš byli v ložnici. Rychle jsme tam běželi také. Všichni jsme se mačkali ve dveřích a zírali na Lucy, která seděla ve spodním prádle na druhém konci postele než David a vzlykala. „Můj bože" zamumlala jsem a odvrátila zrak k Davidovi. Ten se držel za nohu a naprázdno otevíral pusu. Nevěděla jsem, jestli se mám radši koukat na svého polonahého kamaráda, nebo polonahou kamarádku. Zvolila jsem kompromis a začala rentgenovat podlahu. „Co to má sakra znamenat?!" říkala rozčileně Ann „chcete sem přilákat celou ulici?! Proč jste mě vůbec nevzbudili?!" pokračovala. „Za to můžu já" promluvila jsem. Jen zavrtěla hlavou. „On-on-on..." vzlykala dál Lucy. A pak mi to došlo. Ten vystrašený pohled na střeše školy. Jeho horké ruce, když mě budil. Byl pokousaný. Všude vládlo hrobové ticho. Nikdo nevěděl co dělat. „Lucy," začala pomalu Annie „zůstaň s ním. Až-až vydechne naposledy, přijď za námi". Kývla. Zavřeli jsme dveře a nechali je o samotě. Sedli jsme si v dětském pokoji a probírali co dál. „Bude mít horečku, bude trpět... Je individudální, za jak dlouho se promění, ale dávám mu ještě den" začala Annie. „ Až se to stane, odvedete Lucy a..." ztratila hlas. „a já to udělám" po tváři ji stékaly slzy. Objala jsem jí a zavřela oči. Brečela jsem také. Jack s Dennisem si vzali hlídku a my tři jsme zůstali v jednom pokoji. Tupě jsme zírali před sebe a nevěděli co říct...

Nejspíš jsem usnula, protože když jsem otevřela oči, svítilo slunce. V pokoji jsem byla sama, všichni už byli vzhůru a dole, v jídelně. Rychle jsem ze svého batohu vytáhlá cracker, minerální vodu a seběhla za nimi. Vypadali sklesle. „-málo zásob, musíme začít shánět další. Kouknu se do pár obchodů v okolí. Do večera budu zpátky" oznámila Ann a kývla mi na pozdrav. „Půjdu s tebou" nabídl se Dennis. „Dobře, najdi si něco, do čeho to dáš a vezmi si vodu a deku, kdyby se něco stalo. Za pět minut vyrážíme" vychrlila ze sebe rozkazy. „A vy tři" ukázala na mě a dvojčata „máte to tu na starosti". „Jasně" odsouhlasili jsme to sborově. Potom jsme vyšli nahoru. Rozhodli jsme se strávit celý den, kromě parného poledne na střeše. „Za chvilku jsem u vás" oznámila jsem jim a došla ke dveřím ložnice. Zaťukala jsem a vešla. David ležel na posteli a na hlavě měl obklad "dávám mu ještě den" zněla mi Aniina slova v hlavě. Lucy seděla vedle něj a držela ho za ruku. „Ahoj" pozdravila jsem opatrně „přinesla jsem vám snídani" natáhla jsem k nim ruku s crackery a minerálkou. „Díky, ale máme vlastní" odmítla Lucy sotva slyšitelně. „Dobře". Potichu jsem zavřela dveře a oknem v dětském pokoji vylezla za kluky. „Jak mu je?" zeptali se, když jsem si sedla vedle nich. „Ann měla správný odhad" odpověděla jsem. Přišlo mi to nejšetrnější. „Už vyrazili?" vyzvídala jsem pro změnu já. „Jo, všechno v pohodě". A tak jsme celý den, kromě poledne, seděli na střeše a povídali si.

Annie s Dennisem přišli kolem osmé večer. Byli zašpinění od krve a prachu ještě více než včera, trochu poškrábaní, ale tvářili se spokojeně. „Díky bohu" zašeptala jsem, jen co se zavřely dveře a oba je silně objala. Potom jsme šli do kuchyně vybalit batohy. Nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Oba byly plné konzerv, crackerů, musli tyčinek a dalších potravin. „To ona" prohlásil zbožně Dennis „byla dokonalá. Všechny je pozabíjela a uvolnila nám cestu". „Jo, byla jsem tak dokonalá, až jsem na sebe shodila regál, přilákala tím hordu nakažených, a tím nás málem zabila" ušklíbla se Ann. „Bez tebe bych to nezvládla, bro" usmála se ještě a poplácala Dennise po rameni. „A teď, když dovolíte, půjdu si umýt obličej, a vyčistit si tohle" ukázala na ránu, která se jí táhla od levého ramene, přes hrudník až k pravé ruce. „Regál" dodala na vysvětlenou a vydala se nahoru. My jsme zatím uklidili zásoby, které jsme se rozhodli nechávat všechny dole, a vydali se, vybaveni musli tyčinkami, nahoru na střechu. Připadalo nám lepší sedět nahoře a mít o všem přehled.

Annie dorazila asi po čtvrt hodině. „Nebyla ses náhodou umýt?" zeptal se Jack. Vypadala totiž úplně stejně, jako když se vrátila z výpravy. „Neteče voda" oznámila nám hořce. „Sice jsme nějakou přinesli, ale tu musíme šetřit na pití. Zítra zase někam vyrazíme". „Hele my se chceme taky projít po městě zamořeném zombíky" namítli Jack s Derekem. „Ještě se domluvíme" prohlásila Ann a s chutí se zakousla do večeře.

K našemu překvapení za námi při západu přišli Lucy a David. „Dennisi, jsem fakt rád, žes to přežil" zasmál se Dave a objal ho. „Bylo to v pohodě, Annie nás ze všeho vysekala, ale co ty tady, sakra, děláš?". „ Chtěl jsem se naposledy kouknout na oblohu" odvětil. Pak ale najednou vytáhl polaroid. „Sýr" ušklíbl se a sedmkrát zmáčkl spoušť. Z foťáku postupně vyjelo sedm stejných fotek, pro každého jedna. „Na památku" usmál se a každému dal jednu. Na to, že umíral, vypadal neskutečně šťastně. S radostí jsem si fotku vzala a pečlivě uložila do kapsy džínů. Na památku.

David zemřel druhého dne brzy ráno. „Chci ho pohřbít" zamumlala Lucy mezi přívaly slz. V ruce držela nůž od krve. Na zahradě jsme mu vykopali společnými silami hrob a do země zapíchli dřevěný kříž. Nikdo z nás nevěděl co říci a tak jsme je stáli, objímali se a nechali slzy stékat po tvářích.