Hope, fight & survive (TWD)

Chapter #7

Stáli jsme vedle nějakého hnijícího prasete a nemohli ze sebe dostat ani slovo. Před obchodem se tlačil dav mrtváků. „To je v háji" zamumlala jsem. „Ne, není" oponoval mi Derek „něco vymyslíme. Nemáš u sebe čirou náhodou mobil nebo MP3 nebo tak něco?". „Tak to fakt ne" odpověděla jsem a vzpomněla si, jak jsem svůj mobil hodila do davu nakažených. „No..." zamyslel se Derek. „co je sem přilákalo?". „To shnilý maso" odpověděla jsem bez přemýšlení. „Jo" přikývl. „Takže je odláká-" „Shnilý maso" dořekla jsem to za něj.

   Vzali jsme velký, páchnoucí kus a postavili se před dveře. „Na tři" zavelel Derek. „Jedna..., dva..., tři!". Společnými silami jsme maso prohodili prosklenými dveřmi a čekali, co se bude dít. Většina nakažených se vydala za masem, ale pár se jich snažilo dostat dovnitř rozbitými dveřmi. Rychle jsem jim probodla mozek, hodila si batoh na záda a s nožem v ruce vyběhla na ulici.

   „V pohodě?" zeptala jsem se Dereka, když jsme byli o šest bloků dál. „V pohodě" přikývl. „Kam teď?". „Nevím" odpověděla jsem a rozhlédla se po liduprázdné ulici. Žádný hodící se obchod tu nebyl a bylo moc brzy na to, abychom se vraceli za ostatními. „Mohli bychom zkusit lékárnu" navrhl po chvilce přemýšlení. „Jídlo, vodu i nože máme, ale co když se někomu udělá špatně? Nějaké léky se pak budou hodit". „Máš pravdu" kývla jsem. „Takže kde je nejbližší lékárna?" položila jsem klíčovou otázku. „Hned za rohem" usmál se.

  Bez blikajícího zeleného lékařského kříže a bez červeného nápisu, který 24 hodin denně zářil za výlohou, vypadala lékárna opuštěně. Opak byl ale nejspíš pravdou, protože když jsme přišli blíž zjistili jsme, že dveře jsou pootevřené. „Myslíš, že tam někdo je?" zeptala jsem se potichu. „Možná" odpověděl šeptem a potichu vstoupil. Šla jsem za ním. „Nemyslím, že by tady někdo byl. Alespoň ne teď" promluvila jsem po chvilce. „Já taky ne" přikývl Derek „třeba tu někdo jenom vzal léky a odešel. Není moc pravděpodobný, že bychom byli jediný, tady ve městě". „To je fakt" přitakala jsem a shrábla do batohu několik náplastí. Ten člověk, ať to byl kdokoliv, toho moc nevzal, takže jsme po chvilce měli batohy plné paralenů, obvazů, bandáží a antibiotik. Chystala jsem se oznámit Derekovi, že už toho víc nepoberu, když se najednou ozval křik „Heeej! To je můj matroš!". Rychle jsem se schovala za police s léky a v duchu doufala, že Derek udělal totéž. Vlastně, nevěděla jsem, jestli se chci schvávat, ale na druhou stranu jsem nevěděla, jestli se chci seznamovat s lidma, které v době kdy jde o přežití zajímájí jen drogy. Ze zadních místností do obchodu někdo vešel. „Byl to tvůj matroš" odpověděl ten někdo ženským hlasem. Opatrně jsem vykoukla zpoza polic. U dveří stála asi třicetiletá žena a v ruce držela malý igelitový sáček s něčím zeleným. „Víš, jak dlouho mi trvalo to sehnat?!" přiběhl za ní rozčílený kluk. Nemohlo mu být více jak deset let. „Nevím, a ani mě to nezajímá" odsekla rozčileně žena a vyhodila sáček na ulici. Okamžitě se k němu seběhlo pár mrtváků. „Neeeee!!!" začal křičet kluk. Vzduchem zasvištěla facka. „Upaluj zpátky dozadu" nařídila mu žena. Po chvilce se vydala za ním.

  „Dereku?" promluvila jsem asi po deseti minutách. „Myslím, že můžeme vylézt" odpověděl. Potichu jsem se zvedla, protože mi došlo, že nás pořád můžou slyšet a došla ke dveřím za Derekem. Vyšli jsme na prosluněnou ulici. „Co to sakra-" nestihla jsem to doříct, protože mě Derek strhl za nejbližší popelnici. „Ššššš" přiložil si prst před pusu a druhou rukou pokynul na druhou stranu ulice. Zpoza rohu právě vybíhal poslední asi z deseti mužů. Postříleli všechny nakažené, co byli v ulici a pak jeden po druhém začali vbíhat do lékárny. „Počkejte" křikl ten poslední na své druhy a sehnul se pro balíček, který předtím vyhodila ta žena. „To je Robinova tráva". „Já vám říkal, že tady s nimi má někdo z nás zůstat. Zajímalo by mě, jestli nám tam vůbec něco zbylo" odpověděl jiný a s těmi slovy všichni vběhli dovnitř. Jen když kolem našeho úkrytu procházel poslední zdálo se mi, že popelnici věnoval více pozornosti než ostatní.