Hope, fight & survive (TWD)

Epilog

Věnuji: @neteli17

Po chvilce přemýšlení jsem zvolili hlavní vchod a opřeli se do dveří, které se se skřípáním otevřely. V okamžiku se na nás vrhli mrtváci. Nečekali jsme, že by to tu bylo úplně prázdné, ale vypořádávali jsme se s nimi docela dlouho. „Tak to by bylo" odfkl si Derek po posledním sťatém mrtvákovi. Obě jsme se na něj s France usmály a potom začaly prozkoumávat okolí. Byli jsme v něčem, čemu by se dalo říkat vstupní hala, ze které vedlo spoustu dveří prosklených matným sklem. Možná díky tomu sklu nás mrtváci, kteří byli nejspíš za ním neviděli. „Když nebudeme dělat moc velkej bordel, nemuseli by si nás všimnout" informovala jsem ostatní o situaci. „Jo, to půjde" pokývala hlavou France, hodila batoh na zem a sedla si vedle něj. Následovali jsme ji. Pohodlně opření o stěnu vedle batohů jsme si rozdělili zbytky jídla a začali se s ním cpát, takže dlouhou chvíli nebylo slyšet nic než křoupání.

   „Beru si první hlídku" oznámila nám France, když se setmělo. „Dobře, ve dvanáct mě vzbuď" požádala jsem ji ještě a potom odešla ke kanceláři vrátného, která byla za plexi sklem, takže jsem byla vcelku chráněná a přitom jsem měla přehled o okolí. Po chvíli dorazil i Derek. „Vysvětli my" lehl si vedle mě s batohem pod hlavou místo polštáře, „proč první hlídku musí mít vždycky holka?" usmál se. „Možná proto, že jsme prostě rychlejší?" odpověděla jsem absolutně nesmyslnou větou. „Asi" dělal jako by moje odpověď byla logická a dávala smysl.  Po chvíli ticha jsem se na něj podívala. Nespal. Přemýšlela jsem, jestli mám něco říkat. Nakonec jsem se k němu jen přitulila a dál mlčela. Slabší chvilka.

   „Dělějte! Běžte!" křičela na nás France. „Co se, sakra, děje?" ptala jsem se naprosto dezorientovaně. Rychle jsem si protřela oči, hodila si batoh na záda a vyběhla do haly. Tam mi to docvaklo. Většina skleněných dveří byla popraskaná a vypadalo to, že mrtváky už moc dlouho neudrží. „No tak, dělějte!" popoháněla nás pořád France. Vytáhli jsme si baterky, abychom se vzájemně neušlapali a vyběhli na dvůr. Tam to ale nebylo o moc lepší. Dveře nejspíš nevydržely na více místech. Všichni tři jsme si stoupli k sobě a navzájem si kryli záda. Docela to fungovalo, dokud se k nám nepřiřítil nový, větší houf mrtváků, který nás totálně roztrhl. „Schovejte se na kraji lesa, odkud jsme přišli, sejdeme se tam." Křičel Derek, zatímco se snažil zachránit si kůži. Já sama jsem taky měla co dělat a France nejspíš taky, ale na tu jsme neviděla. Změnila jsem strategii boje a pomalu postupovala blíž k plotům. Konečně jsem byla těsně u nich. Přehodila jsem batoh a ve chvíli kdy na mě nikdo neútočil, jsem přelezla sama.

   Spadla jsem na druhé straně do trávy jak pytel brambor. Měla jsem roztržené kalhoty a nejspíš i pořezané nohy od ostnatého drátu, ale zvedla jsem se a běžela na domluvené místo na kraji lesa. Vypadalo to tam bezpečně. Sedla jsem si pod strom s nožem v ruce a čekala. Konečně jsem také měla čas vnímat ostatní věci. Nohy jsem měla opravdu pořezané, protože jsem na stehnech cítila horkou krev, ale na tom mi až tak nezáleželo, protože jsem si konečně uvědomila, co je jinak, než když jsme přišli do továrny. Bylo neskutečně dusno. Bylo mi jasné, že z tohohle jen pár kapek nebude. Prohrabala jsem celý batoh a pokoušela se najít cokoliv nepromokavého, z čeho by se dal vytvořit úkryt, ale našla jsem jen mikiny a trička. Měla jsem batoh s oblečením. To ostatní měli France a Derek. „No nic" pomyslela jsem si a vzdala veškeré pokusy vytvořit si něco proti dešti.

   K ránu začalo jemně poprchávat a kolem poledne se rozpršelo opravdu hodně. Byla jsem alepoň ráda že není bouřka a můžu se schovat v koruně stromu. Byla tu ale ještě jedna věc, která mě znervózňovala. Derek ani France se pořád neobjevili. Hlavou mi prolétla myšlenka, jestli bych se neměla vrátit za ploty a jít je hledat, ale pohled na továrnu můj návrh vyvrátil. Byla celá zamořená.

   Celý den jsem nakonec proseděla v koruně stromu a užírala se. Urputně jsem přemýšlela nad všemi způsoby jak prohledat továrnu jestli tam někde nejsou, ale žádný nepřicházel v úvahu. Vylákat mrtváky ven. Ale jak? Přilákat je na hluk. Mobil ani nic jiného nemám a sama takový rámus nezpůsobím. Přilákat je na pach. Zapálit les nepřipadá v úvahu. Nic. Jen déšť pomalu ustal.

   V průběhu dalšího týdne to vypadalo pořád stejně. France ani Derek nikde, žádné nápady, vedro a dusno, ale žádný déšť.  Osmý den ráno jsem to vzdala. Doufala jsem, že se oba zachránili, ale nemohla jsem tu být déle. Nikde tu nebylo nic k jídlu a vlastní zásoby mi došli už v továrně. A také, říkala jsem si, že kdyby pořád byli tady v okolí, už by dávno přišli, nebo bych je našla. Prohledávala jsem to tu kolem snad tisíckrát. S těžkým srdcem jsem si vzala těch svých několik věcí a vydala se pryč.

   Toulala jsem se. Sem tam se mi podařilo ulovit veverku nebo nějaké jiné zvíře, občas jsem našla nějaké lesní plody, když jsem natrefila na potůček, doplnila jsem vodu. Občas jsem potkala stádo mrtváků, ale vždycky jsem zatím utekla. Náboje mi došly už dávno a s nožem mi to už také tak nešlo. Byla jsem pořád více a více vyčerpaná.

    Jednoho dne jsem vyšplhala na strom a tam usnula. Moje únava už se nedala vydržet.

   Nevěděla jsem, kolik dní jsem spala, ale probudila jsem se při rozbřesku. Cítila jsem se po dlouhé době výborně odpočatě. Jen co jsem seskočila ze stromu, se mi podařilo narazit na velké borůvčí. Začínala jsem mít výbornou náladu. Asi hodinu jsem trhala borůvky a když už žádné nebyly, šla jsem dál.

   Možná to bylo tím, že jsem měla plné břicho. Možná tím, že jich bylo více než obvykle. I přes fakt, že jsem spala, ke mě byla velká skupina mrtváků blíž a blíž. Kličkovala jsem mezi stromy a snažila se utéct. Najednou jsem uviděla modrou barvu. „Super" pomyslela jsem si, „voda. Když do ním skočím, mrtváci se utopí". Při vidině záchrany jsem zrychlila, ale jen proto, abych byla zklamaná. Byl to veliký kamenolom. Kdybych do něj skočila, zabiju se. Mrtváci byli čím dál tím blíž. Ještě jednou jsem se podívala na lom. Na vodě byl člun a v něm dvě ženy. Jedna z nich si mě všimla. „Honem, Andreo" začala pádlovat ke břehu. Mrtváci už byli hodně blízko a tak jsem je začala zabíjet nožem, jeedinou zbraní, která mi zbyla. Nevím jak to, ale šlo mi to překvapivě dobře. Stála jsem čelem k jezeru a právě do něj házela posledního mrtváka, když mě něco shodilo za ním. Za mnou byl ještě jeden nakažený, kterého jsem vůbec nezaregistrovala. Padala jsem dolů a narážela do skalních výběžku. Ještě než jsem se ale dotkla hladiny, zaslechla jsem slova „Už to nemá cenu, Amy. Je mi to líto..."  

———————————————————————————————————————————————-

Tak a jsme u konce. Moc děkuju všem lidem, kteří si to někdy přečetli a zanechali vote nebo koment  a doufám, že se uvidíme u dalšího příběhu :)

Jen tak btw. Jop, vím, že to nebyl originální konec a udělalo to takhle víc lidí, ale když už jsem to ukončovala, chtěla jsem to takhle ;).