Hope, fight & survive (TWD)

Chapter #6

„ Můžete jít do všech obchodů, ve kterých jsme včera byli my. Většinu vody jsme tam totiž nechali" instruovala Annie Lucy a Jacka, kteří se rozhodli vybít smutek adrenalinem. „Jste si vážně jistí, že nechcete, abych s vámi šla já nebo Dennis? Byli jsme tam vče-". „Zvládneme to" přerušili ji oba rázně. „Tak dobře" prohlásila poraženě Ann a přichystala jim batohy. „Hodně štěstí" popřáli jsme jim my všichni, co jsme tady zůstali a šli si sednout opět nahoru na střechu. Odtamtud jsme je sledovali, dokud nezabočili za roh a nezmizeli nám z dohledu.

„Klidně běžte dolů, pohlídám to tu" prohlásil Dennis, když sluce začalo nepříjemně pálit. „Dobře, díky" odpověděla jsem. „Za hodinu tě někdo z nás vystřídá" dodala jsem ještě, když se i Annie s Derekem rozhodli jít do chladnějších pokojů. S obědem, který se skládal z musli tyčinky a skleničky vody, jsme se usídlili ve studentském pokoji. „Koukali jste se na to?" mávla jsem směrem k hordě studijních materiálů. „Jo" odvětil Derek „Charles Smiths, právnická fakulta". „Hmm, toho jsem neznala" zapojila se do hovoru Ann. „To asi nikdo z nás" ušklíbla jsem se „pracháčům odsaď" naznačila jsem rukou celou čtvrť „jsme byli asi dost ukradený". „Stejně jako oni nám" doplnila mě Annie. Se smíchem jsem přikývla „Půjdu vystřídat Dennise, než dostane úpal". „Dobře, čekej mě za hodinu" kývl Derek. Vylezla jsem oknem, poslala Dennise za ostatními a opřela se o komín. Zavřela jsem oči a tvář nastavila slunci. Pofukoval jemný vánek a mně se chtělo spát.

„Jenn!" ozval se vedle mě Derek. „Sakra" zamumlala jsem. „Běž radši dolů, než spadneš na zahradu" zašklebil se. „Díky" odpověděla jsem rozespale a splnila jeho příkazy. V pokoji jsem se svalila na postel. „Něco zajímavého, tam venku?" vyzvídala Ann, točíce se na kancelářské židli kolem dokola. „Ne" vážně jsem se nepotřebovala chlubit tím, že jsem usnula na hlídce. Všude bylo mrtvo: Dennis poslouchal MP3, který tady nechali, stejně jako polaroid a miliardu dalších věcí, Derek nejspíš potichu kontroloval okolí, jen Annie vydávala tichý zvuk, když se točila na židli. Ten zvuk mě po chvilce ukolébal a já znovu usnula... Když jsem se vzbudila, na obloze se už zračily červánky. „To jste mě nemohli vzbudit?!" vynadala jsem jim, když jsem se za nimi vyškrábala na střechu a vzala si od nich crecker. „K čemu? Nic se tu nedělo" odpověděl zamyšleně Derek. Měl pravdu- až na pár nakažených, kteří okupovali zahradu bylo všude mrtvo. Poklidně jsme večeřeli, když se najednou zpoza rohu ulice vynořili Lucy a Jack a za nima horda mrtvých obdivovatelů. Tlačili před sebou něco modrého. „Co to je?" ptal se Dennis. „To brzy zjistíme" zamumlala jsem a spěchala otevřít jim dveře.

„Tadááá" šklebili se na nás, jen co se zavřely dveře. „Právě přišla voda alespoň na tři dny, možná na více, když budeme šetřit." „Fajn to znamená, že zítra už můžem jít pro nějaké zbraně" usmála se na ně Ann. „Jo, já a Derek tam můžeme dojít. Ještě jsme nikde nebyli" navrhla jsem. „Možná tak, že bych šla s vámi" odmítla mě Annie. „Hej!" nenechala jsem se odbýt. „Fajn." Prohlásila Annie. „V tom případě, vezměte, ano, vím, že tam jsou, protože už jsem tam několikrát byla, CZ 75D Compact, Franchi Highlander-". „Dobře, vzdávám to" prohlásila jsem poraženě. Zašklebila se na mě.

„Beru si první hlídku" informovala nás Lucy. „Ne, jdi si odpočinout. Vezmu si ji já" oponovala Ann. „Hele, oceňujem tvoji snahu, ale i ty musíš odpočívat"vložil se do toho Dennis. „Jsem v poho" odsekla a vylezla na střechu. My ostatní se shromáždili v jednom pokoji. „Jestli takhle hodlá pokračovat, tak moc dlouho nevydrží" pokračoval Denny. „Studovala vojenskou akademii, něco vydrží" zívla Lucy. „To je fakt" souhlasili Jack s Derekem. „Když myslíte..." oponoval pořád Dennis."Hele, nedělej, že jí nevěříš" podívala jsem se na něj. Pak už nikdo nic neříkal...

„Vážně s námi chceš jít?" budila jsem ráno Annie, která usnula na hlídce. „Tak jo, běžte sami, pro zbraně skočím zítra já s Dennym" zamručela rozespale. „Jo, tak si zatím pořádně odpočiň, někoho sem pošlu" oznámila jsem jí a šla říct Lucy, Jackovi a Dennisovi. Ti se se snídaní vydali nahoru, zatímco já a Derek si vzali batohy a vyzbrojeni šroubováky vyšli na ulici.

„Kam chceš jít?" zeptal se mě Derek a jen tak mimochodem při tom zabil jednoho nakaženého. „Hmmm...." Zamyslela jsem se.„Do řeznictví". „Co tam?"namítl. „ Bude tam jen zkažené maso a možná horda nakažených". Pomalu jsme se dali do běhu, protože se za námi začal tvořit hlouček "obdivovatelů". „Ale taky tam můžou být nože a ty za tu cestu stojí, ne?" namítla jsem. „Jak myslíš" odpověděl. Asi po čtvrt hodině běhu jsme se konečně ocitli před řeznictvím. „Je ti jasné, že jakmile otevřeme ty dveře, ten smrad je sem přiláká?" ujišťoval se Derek. Kývla jsem. „Jasné". Přistoupil ke dveřím, vytáhl z kapsy drátek a po chvilce otevřel dveře. „Tak pojď" pobídl mě. Uvnitř nás do nosu udeřil smrad kazícího se masa. „Fuj" zamumlali jsme oba najednou. Potom jsme se vydali hledat cokoliv ostrého, co by se mohlo hodit pro boj zblízka. Za pultem jsme objevili dva poměrně ostré nože, které jsme si pro jistotu nechali v ruce a ve skladu jsme našli dalších pět. „Zkusím se kouknout, jestli tady neměli něco k jídlu, co by se nezkazilo, třeba konzervy nebo tak" oznámil mi Derek po tom, co jsme vzali všechno použitelné k boji. „Fajn, prohledám to vepředu" odpověděla jsem. Prošla jsem dveřmi, které dělily obchod a sklad a málem mi spadla čelist. „Dereku? Pamatuješ si jak jsi mě upozorňoval, než jsme sem vešli, že jo?"