Hope, fight & survive (TWD)

Chapter #4

Zajistili jsme dveře botníkem a páskem z Davidových kalhot, opřeli se o zeď a dýchali. K mému překvapení jsem se rychle uklidnila. Srdce už mi nebilo tak splašeně, dech byl také v pořádku a nohy už tolik nebolely. „To přijde zítra" pomyslela jsem si vyčerpaně.

„Měli bychom to tu prohledat" ozval se hlas a vytrhl mě z přemýšlení. „Kdyby tu někdo byl, už by o nás věděl, nadělali jsme strašný hluk, ale jistota je jistota. Já, David, Dennis a Derek to prohlédneme tady," neurčitě rozhodila rukou po přízemí „ a Jenna, Lucy a Jack prohlédnou patro, popřípadě střechu" dokončila Ann. „Okey, tak pojďte" vyzvala nás Lucy.

Jack šel se svojí tyčí s ostrým hrotem první, následovala ho Lucy se zbraní vypůjčenou od Davida a nakonec já se šroubovákem od Ann. Nahoře na patře bylo jakési prostranství, na kterém byla menší posilovna: boxovací pytel, činky, běhací pás a pár věcí které jsem nedokázala pojmenovat. Odtamtud vedly čtvery dveře. „Vezmu si ty první" ukázal na ně Jack „Lucy, prosím, zkontoluj ty druhé a ty ty třetí, Jenn. Ten, kdo bude mít první zkontrolovanou svoji místnost, si vezme ještě ty poslední". „Dobře" přikývly jsme s Lucy. Pomalu jsem došla ke svým, třetím dveřím a pomalu je otevřela. Pevněji jsem sevřela šroubovák a připravená k útoku vstoupila. Můj strach byl ale zbytečný, v místnosti nikdo nebyl. I přesto jsem ale zůstávala opatrná. Nakoukla jsem za dveře, pod postel, pod stůl, do skříní. Nikde nikdo. Po kompletním prozkoumání jsem došla k závěru, že ten pokoj patřil nějakému vysokoškolákovi: byl vymalovaný neutrální bílou, nikde žádné hračky ani zdi polepené plakáty, jen fotografiemi a hlavně nepřeberné hromady knih a učebnic, které byly vyrovnané v úhledných komínkách na stole vedle tiskárny a počítače. Nejlepší z celého pokoje ale byla postel: velká se dvěmi matracemi. Taková, jakou jsem si vždycky přála.

Vyšla jsem z pokoje a zamířil ke čtvrtým dveřím. Cestou jsem se srazila s Lucy. „Au" prohlásily jsme obě najednou a společně se zasmály. „Je tam ložnice, Jack ji kontroluje. Máme si vzít tu střechu". Rozhlédla jsem se a po chvilce na stropě objevila malá dvířka. „Okey, vysadím tě a pak mě vytáhneš". Došla jsem pod ně, pomohla Lucy nahoru a pak se chytla její ruky, která mě vytáhla na horu.

Vypadalo to tam jako ve skladu. Spousta nepotřebných věcí. Po důkladném prohledání jsme se přesvědčily, že tam jsou vážně samé pitomosti, nic jiného a nic nebezpečného. Seskočily jsme dolů za Jackem a společně se vydali do přízemí za ostatními. Ti už měli nejspíš všechno pod kontrolou a rozvalovali se na velké pohovce.

„Tak jak to tam vypadá?" zeptal se David. Derek i Ann vypadli unaveně. Nedivila jsem se. Celou dobu běželi první a i přesto, že určitě měli lepší fyzičku, spotřebovali hodně energie. „Všechno v pohodě, nikdo tam nebyl" ujal se slova Jack. „Je tam menší fitko, koupelna, ložnice," „klučičí pokoj, nejspíš někoho kdo studoval, jsou tam hordy učebnic," „a druhej klučičí pokoj, tipla bych to na první stupeň základky" shrnuly jsme to stručně s Lucy. „A co ty postele, jak jsou velký?" vyzvídal teď pro změnu Dennis. „No jedna manželská v ložnici," „jedna se dvěma matracemi v tom prvním pokoji," „ a tatéž v tom druhém" prohlásili jsme opět krásně sehraně. „Co všechno znamená to "menší" fitko?" zívla Annie. „No, činky, boxovací pytel, běhací pás,... chceš snad jít cvičit?!" zeptala jsem se překvapeně. „Ne, ale mohly by tady být nějaké proteinové tyčinky, nebo něco takového, což by se mohlo hodit. Půjdeme se po nich kouknout. Vy zatím sneste všechny věci, co by se mohly hodit ze shora sem, nechci si tu všechno nechávat, kdyby se něco stalo, chci být připravená vypadnout". Měla pravdu. „Tak hurá zase nahoru" zamumlala Lucy.

Asi v pět hodin, které jsem odhadla podle slunce, byly všechny potřebné věci od jídla až po spacáky, deky nebo karimatky, na jedné velké kupě. „Oblečení jsme nechali nahoře, ať si každý vybere, co chce" odpověděla jsem tak na Derekův pohled 'to jako budeme mít jen jedno oblečení nebo co?'. Přikývl. „Spacáky jsou jen čtyři karimatky taky," ujala se slova zase Ann. „ To ale vyřešíme potom". Potom mezi nás rozdělila celou kupu věcí, která byla před námi. Zbylo jen sedm konzerv s hovězím, které jsme si chtěli udělat k večeři. Naházela jsem své věci do batohu, kterých tu naštěstí bylo dost pro každého, a vyšla nahoru do pokoje. Lucy s Davidem zabrali ložnici a kluci pokoj s hordami knih. Hodila jsem tedy batoh do dětského pokoje. Za chvíli za mnou přišla Ann a nesla náruč plnou dámského oblečení. „Vyměním za půlku postele" zasmála se. „Beru" kývla jsem se zvednutými koutky. Zjistily jsme, že od každého druhu jsou pro každou dva kusy. Vybrala jsem si dvě obyčejná trička, mikinu s nešťastnou, svítivě zelenou barvu, která se ale dala zamaskovat černou bundou, jedny legíny s vojenským potiskem, které Ann odmítla s tím, že jí stačí její maskáčové kalhoty, džíny a dva páry ponožek. Když se k tomu připočetlo to, co jsem měla na sobě a deka v mém baťohu, nebylo to tak žalostné.

Vzala jsem si čisté věci, ručník a vydala se do koupelny. Stačil jeden den, abych byla celá od krve, prachu a potu. Nechtěla jsem si ani představit, jak by to vypadalo, kdybychom museli přežívat někde v lese. Když jsem došla ke koupelně zjistila jsem, že dveře jsou zamčené. Zevnitř byly slyšet hlasy. „Okey" řekla jsem si a posadila se na zem „tak počkám".

„Sedíš ve frontě?" ozval se nade mnou pobavený hlas. „Ne, jenom mi ta židle v pokoji připadala moc tvrdá, tak jsem si šla sednout sem" odpověděla jsem ironicky. Derek byl stejně jako já vybavený oblečením a ručníkem, ale na rozdíl ode mě se usmíval od ucha k uchu. Bylo to nakažlivé. „Kde máš ostatní?" usmála jsem se také. „Hledají nějaké svíčky a sirky abychom si mohli ohřát ty konzervy". „Myslím, že nějaký byly v obýváku". „Jo, je to možný". Pauza. „Měli by s tou sprchou pohnout, už mě začíná bolet zadek" prohlásila jsem, když se z ticha začalo stávat ticho trapné. V tu chvíli se dveře otevřely a hned po páře a horkém vzduchu vyšli David s Lucy, ruku v ruce. „Promiň, ale ta sprcha je fakt božská" ušklíbla se omluvně Luc. Opětovala jsem jí úšklebek a vklouzla dovnitř. „Promiň Dereku, byla jsem tu první" zamumlala jsem spíš pro sebe.

Oblečení jsem hodila na zem a zapnula sprchu. Nechala jsem na sebe dopadat kapky vody. Chtěla jsem, aby se zastavil čas, abych mohla cítit jen vodu a vůni sprchového šamponu, nic jiného... „Jenno, nech nám taky nějakou vodu". Dennis."No jo" zamumlala jsem. Oblékla jsem si čisté oblečení, vyprala špinavé a nechala ho usychat. Když jsem vyšla, málem jsem zakopla o nohy všech přítomných. „No konečně ty mydlinková vílo" smáli se. Se smíchem jsem přeskákala jejich nohy a vydala se ohřát večeři. Na čajové svíčky jsem položila jakousi mřížku a na ni postavila konzervu. Za chvíli se celým domem rozléhala vůně hovězího masa.

Sedli jsme si ke stolu a začali večeřet. „Myslíte, že to mrtví ucítí?" zeptala jsem se. Parta, která nás následovala se už stačila rozptýlit a nikdo z nás nechtěl, aby se zase stmelovala před našimi dveřmi. Ostatní jen pokývali hlavou. Nejspíš přemýšleli podobně. Potom se z konverzace stalo nezávislé tlachání o všem možném, které skončilo, až když se setmělo. „Asi půjdu spát" prohlásila Annie kolem půlnoci. „Jo, Dennis půjde rád s tebou, že jo?" zeptala jsem se naschvál hlasitě, abych ho probudila. Asi před hodinou mu hlava klesla na moje rameno, a to už začínalo docela bolet. Nic. „To je dobrý, nech ho spát," zívla Ann a vzala ho do náruče „donesu ho tam. A Davide, prosím, s Lucy jděte nahoru a hlídejte. Za dvě hodiny mě vzbuďte, vystřídám vás" dodala ještě a vyšla do patra. „Lucy," řekla jsem, když už byla Ann mimo doslech „nebuď jí. Minulou noc byla celou dobu vzhůru, musí se vyspat". „Dobře, vzbudím tebe" ušklíbla se.

„Asi už taky půjdu" zamumlala jsem, když jsme zbyli jen já, Derek a Jack, kteří se na něčem potichu domlouvali. „Až je budeš střídat, vzbuď mě, půjdu s tebou" řekl ještě Derek. Usmála jsem se a kývla.

Lehla jsem si na druhou matraci vedle Annie. Pravidelně oddechovala, už spala. Zachumlala jsem se pod deku a nechala se unášet myšlenkami...

Připadalo mi, že uplynulo sotva pět minut a už se mnou cloumaly něčí ruce „Jenn, vstávej!". Pomalu jsem otevřela oči. „No jo, Davide" zabručela jsem a vyhrabala se zpod deky. „A vezmi si mikinu, je tam vcelku zima". „Jasně, tati" odsekla jsem. Vážně jsem nesnášela vstávání, ale vzala jsem si svoji nešťastnou mikinu a šla vzbudit Dereka. K mému překvapení už byl vzhůru. „Spal jsi vůbec?" zeptala jsem se, když se za mnou vyhoupl střešním oknem nahoru. „Převaloval se" zabručel. Vypadal stejně mrzutý jako já.

„Dereku?" „Hmm..." „Proč tady dobrovolně trčíš se mnou? Mohl ses dál převalovat a ne tady klepat kosu". „Protože radši umřu zimou ale s tebou, než nudou a sám". Zamyslela jsem se. „Mám to brát jako kompliment?" „Přeber si to jak chceš" ušklíbl se. „Fajn" zasmála jsem se.

„Myslíš, že to můžeme přežít?" zeptal se po chvilce ticha. Váhala jsem. „Řekla bych, že to je dost individuální. Stejně jednou umřeš. Věc názoru jestli chceš bojovat až do poslední chvíle, nebo to vzdát hned"."A když budu chtít bojovat?" „Tak si budeš muset stanovit priority. Jako David. Nejdříve Lucy, pak my ostatní. Jako Annie. Nejdříve jídlo, potom zbraně". „Nesnáším tvoje filozofování" podíval se na mě pohledem, jímž naznačoval pravý opak. „A právě proto tady s tebou klepu kosu". „Já vím, bro" usmála jsem se. Najednou tmu protnul výkřik.