Hope, fight & survive (TWD)

Chapter #10

Věnuji : @marketttka

Rozeběhli jsme se. Tohle nevypadalo dobře. „Thomasi!" vyjekla jsem, když jsme doběhli na Mýtinku. Ležel tam náš spolužák a křečovitě si držel nohu, ze které mu tryskala krev. „Nemá to cenu" odmítl nás, když jsme začali vytahovat obvazy. „Ale byli tady. Ostatní. Napadlo nás stádo, utekli. Nevím kam, ale nebudou daleko." „Nehodláme za nimi jít. Zůstaneme tu s tebou" zarazilo jsem ho. Usmál se a zavřel oči. Po chvilce vydechl naposledy.

„Asi bychom ho měli pohřbít" promluvil Derek poprvé od chvíle, kdy jsme sem přiběhli. Kývla jsem a vydala se hledat cokoliv, čím by se dala vykopat jáma. „Nikde nic" informovala jsem ho o svém neúspěšném snažení. „Tak ten hrob prostě vyhrabeme" navrhl s nadsázkou. „Tak to bychom měli začít" zamumlala jsem a dala se do hrabání. Ke sklonku dne jsme měli práci konečně hotovou. Vyčerpaně jsem se svalila do jedné ze starých autosedaček, které tu byly místo křesel. Derek mezitím zapálil oheň a postavil na něj dvě menší konzervy. „Jednou vyjímečně jsem přemýšlel," zašklebil se na mě zpoza plamenů „a napadlo mě, že když si bundy a kalhoty obvážeme lepící páskou, nemusely by být tak snadno prokousnutelné, takže by jsme byli lépe chráněni před mrtváky" podíval se na mě s otazníky v očích co si o tom myslím. „V případě, že máme dostatek pásky, nic nenamítám" usmála jsem se. „Tak tedy," hodil po mě dvě lepenky „můžeš začít". Vytáhla jsem z batohů moji a Derekovu bundu a záložní kalhoty a dala se do oblepování. Místa, kde měla být kolena a lokty jsem nechala volná a zbytek celý pokryla stříbrnou páskou.

„Tadááá" zvedla jsem oblečení vítězoslavně do vzduchu, když už bylo celé oblepené. „Super" usmál se na mě Derek a ukázal zdvižené palce. „Za odměnu ti věnuju jednu konzervu" postrčil ke mně ohřáté jídlo se smíchem. Se zdviženými koutky úst jsem se do něj pustila. „Přemýšlel jsi, kde budeme spát?" ptala jsem se s plnou pusou. „ Můžeme vylézt na strom" mávl rukou ke dřevině, která se asi dva metry na zemí dělila a tvořila tak dokonalé místo k položení prken a vytvoření provizorní plošinky na spaní. Jen jsem kývla na znamení souhlasu, protože jsem nechtěla poprskat masem všechno v dosahu.

Po večeři jsme si vytvořili "postel" na stromě, vyhodili na ní věci a chystali se spát. „Počkej chvilku" zarazil mě Derek, když jsem chtěla vylézt nahoru. „Když budeme muset odejít, měli bychom tu nechat alespoň vzkaz, kdyby nás třeba Ann s Dennisem nebo Jack a Lucy následovali". Vytáhl nožík a začal rýt do kůry stromu: Pokračujeme k Drakeville,Je-. „Ne" chytla jsem mu ruku, když chtěl napsat Jenna „takhle bude vědět kam jdeme každý a vážně nepotřebujeme utíkat ještě před lidmi" po zkušenosti s lékárnou jsem se pořád ještě bála. Vzala jsem nůž a dopsala nápis: Pokračujeme k Drakeville,Jerek. „Annie, Jack, Lucy, Dennis to poznají" usmála jsem se a teď už doopravdy vylezla na strom. Následoval mě. Pohodlně jsme se uvelebili vedle sebe. „Promiň je to tu strašně malý" zašklebila jsem se po chvíli a položila si hlavu na jeho hrudník. Cítila jsem, jak se usmál a jednou rukou mě objal. Tu druhou měl položenou na zbrani, stejně jako já.

Ráno jsem se probudila jak jinak než šokem. „Dereku?" křikla jsem do lesa. Vzbudila jsem se a on nikde nebyl. Rozespale jsem nám sbalila věci do batohů a čekala na jakýkoliv signál, který by naznačoval, že mám utéct. Zapraskaly větvičky. Polekaně jsem se otočila a namířila zbraň. „Rychle" ozval se Derekův hlas. „Co se děje?" ptala jsem se a házela mu při tom batoh. Vytáhl z něj oblečení polepené páskou. „Mrtváci!" blesklo mi hlavou. Udělala jsem totéž. Cítila jsem se jako slon v porcelánu, ale i tak jsem si hodila batoh na záda, popadla všechny zbraně, chytla Dereka za ruku a společně s ním běžela pryč.

„Pořád mi dlužíš vysvětlení" hýkala jsem po hodině běhu. „Vzbudil jsem se brzy ráno" vysvětloval udýchaně. „Šel jsem se trochu projít, nevím proč, prostě se mi nechtělo nečinně ležet, a pak jsem je prostě uviděl. Nevím, jak moc jsou daleko za námi, ale myslím, že jsme docela v bezpečí" dopověděl. „Fajn," zakývala jsem hlavou. „takže teď do Drakeville". „Ne" zhrozil se. Vrhla jsem po něm tázavý pohled. „To stádo..." dalším pohledem jsem ho pobídla, ať pokračuje „...šlo odtamtud" sklopil hlavu. Na to jsem nedokázala nic říct. Jedním nápisem v kůře stromu jsme nejspíš zabili všechny, co nás následovali. Včetně kámošů.

Tááák, další díl je tu :D Hope you enjoy it :)

Aaaa, taky děkuju @marketttka za vymyšlení Jereka, protože bez něj by tahle část nejspíš nebyla ^^ :D